PRÁŠILOVÁ, Anna

* 18. 4. 1912

Povoláním učitelka hudby, později vedoucí Slepecké knihovny v Praze, vedoucí přílohy časopisu Zora. Nevidomá hudebnice, beletristka.

Narodila se v Kostelci nad Orlicí. Ve čtyřech letech si nožem poranila oko, v šesti letech přišla o zrak úplně. Tím skončilo mnoho společných dětských her, protože nebylo jiné řešení než ústav pro nevidomé.

Do Deylova ústavu pro nevidomé v Praze byla přijata ve svých sedmi letech. Ve škole se učila výborně, ráda na ni později vzpomínala. Ústav byl plný hudby, protože se mnoho žáků učilo hrát na různé hudební nástroje. To bylo krásné a sama se učila hře na klavír velice ráda. Druhou její láskou byla četba knih. V hudbě a krásné literatuře plynulo její dětství. Přišel čas volby povolání. Po dokončení povinné školní docházky přestoupila na Klarův ústav, kde se již rovněž zřídilo hudební oddělení, které učni navštěvovali při svém řemeslu. Mladá dívka však toužila po kvalifikaci učitelky hudby. Státní zkoušku vykonala v r. 1933. Vyučovat začala ve svém rodišti.

V ústavu se seznámila se svým budoucím manželem Františkem Prášilem, se kterým měli společnou lásku k literatuře. Později jako manželka s ním spolupracovala při jeho literární tvorbě. Sama již dříve za pobytu v ústavu přispívala črtami, povídkami i básněmi do časopisu Budíček, který založili sami chovanci. Po smrti svého manžela (1944) převzala řízení časopisu Naše beseda, který vydával spolek ČST. V něm i v časopise Zora otiskovala jemné lyrické verše pod pseudonymem Stáňa Labská (např. báseň Vzpomínka v Pozdníkově sbírce V tmách aj.). V časopise Cesta slepých publikovala cyklus drobných povídek o nevidomých ženách s názvem Noci.

Živila se vyučováním hře na klavír a v době války využila i svou kvalifikaci masérky.

V roce 1946 nastoupila do zaměstnání v nově se instalující budově, kterou PSSS obdržel jako náhradu za bombardováním zničenou budovu ve Vysočanech. Stala se zde vedoucí knihovny, obsahující i fondy bodově tištěných hudebnin spolku ČST, kterou znovu uspořádala, jelikož dosavadní fondy knih byly zničeny při bombardování. Pracovala zde až do r. 1973.

V letech 1949–1974 vedla hudební přílohu časopisu Zora vhodným výběrem a zpracováním materiálů z hudebních časopisů a jejich citlivým spojováním do jednotlivých cyklů dovedla čtenáře informovat o soudobém hudebním životě. Mimořádnou pozornost věnovala hudebnímu životu nevidomých. Příloha soustavně informovala o vznikajících hudebních školách a nevidomých učitelích hudby. Tak přenesla své působení do oblasti, kde jí k tomu byla dána možnost. Tam deklarovala touhu po tvořivosti.

V r. 1994 odešla do domova Palata, aby uvolnila byt pro stále se rozšiřující služby Tyflokabinetu. I zde žije kulturně a vytváří kolem sebe vhodné prostředí pro klidné stáří. Její dopisy jsou většinou malými esejemi.