RABANOVÁ, Ema (Pollandová)

* 26. 4. 1893

† 19. 9. 1980

Povoláním učitelka hudby, pracovnice spolku ČST.

Narodila se v Praze v rodině obchodníka. O zrak přišla v útlém dětství. Ve svých osmi letech byla dána do pražského Ústavu pro nevidomé na Hradčanech. V ústavu splnila základní školní docházku. Věnovala se hře na housle a na klavír. Navštěvovala interpretační kurzy V. Štěpána. Z obou hudebních oborů vykonala státní zkoušky. Po vážném rozhodování opustila myšlenku studovat na učitelském ústavu. Stala se jako jedna z prvních nevidomých žen kvalifikovanou soukromou učitelkou hudby a příležitostně též koncertovala.

Od r. 1925 redigovala po celých padesát let přílohu časopisu Zora, Nevidomá hospodyně. Od r. 1929 vedla notovou přílohu časopisu Zora, ve které vycházely přepisy hudebnin v bodovém písmu.

Velmi obětavě byla činná ve slepeckých organizacích, zvláště v jejich kulturním životě. O této tematice i hojně publikovala. Byly to především příspěvky v časopisech, které vydávaly spolky nevidomých.

Byla také spolupracovnicí K. E. Macana. Byla mu výbornou pomocnicí nejen pro svou inteligenci, ale i pro svůj pěkný zjev, vytříbené společenské chování a konečně i pro své rodinné prostředí. Po Macanově smrti pečovala o uplatňování jeho zásad ve spolku ČST. Stala se zakladatelkou hnutí nevidomých žen v ČSR. Pracovala rovněž v Podpůrném spolku samostatných slepců, i ve spolku Českých nevidomých esperantistů (SOČNE).

E. Rabanová zasahovala všude, kde bylo její práce zapotřebí. Nevidomým hudebníkům dala do rukou značné množství notového materiálu v bodové notaci. Vydávala skladby pouze českých autorů, které nebylo možné zakoupit v zahraničí. Návštěvou několika mezinárodních kongresů nevidomých esperantistů získala mnoho zkušeností. Praktickými radami usnadňovala nevidomým ženám cestu do úspěšného manželství.

Po roce 1948, kdy z politických důvodů byla založena všeinvalidní organizace, byla Rabanová pro svůj buržoazní původ diskriminována, protože odmítla spolupracovat ve slepecké organizaci okleštěné o svéprávnost společně s jinými invalidy, která měla stále širší politický charakter. Nikdy nevidomým spolupracovníkům R. Tyla neodpustila, že nevidomé připravili o suverenitu a také o několik desítek milionů těžce nastřádaných úspor. Besedy s touto mimořádnou ženou byly nezapomenutelné a potvrdily, že nevidomí jsou nejlépe integrovanými občany, když usilují o to, aby mluvili sami za sebe.

Publikovala nejen ve slepeckých časopisech. Psala i do odborných a propagačních periodik o problematice vzdělávání nevidomých, školství pro nevidomé aj. Z jejích časopiseckých příspěvků nebo příspěvků ve sbornících uvádím alespoň: Návrh českého zkratkopisu, Vzpomínáme Stanislava Sudy, K. E. Macan a St. Suda ve vzpomínkách své přítelkyně, črty o V. Echtnerovi, K. Hájkovi, F. Wildmanovi, K. E. Macanovi, A. Permanovi aj. Svůj příspěvek napsala i do sborníku J. Zemana, Otci slepých.

Jelikož jí socialistický stát nedovedl dát slušný důchod, byla nucena do poslední chvíle vyučovat hře na klavír, aby si zajistila základní materiální podmínky života. Až do své smrti žila ve šťastném manželství s R. Rabanem.