RACEK, Vladimír

* 21. 4. 1910

† 30. 1. 1998

Český tyfloped. Učitel ve škole při Ústavu pro nevidomé v Brně.

V Ústavu pro nevidomé v Brně působil přes dvacet let jako učitel, z toho dva roky ve funkci ředitele školy. V nevidomých dovedl vzbudit odvahu orientovat se v každém prostoru i prostředí náročnými požadavky v tělocvičně a zajímavými vycházkami do okolí Brna. V těch neustal ani v době, kdy se mu blížila sedmdesátka a v ZŠ pro nevidomé a slabozraké v Brně úspěšně působil jako zastupující učitel a později vychovatel (1978 až 1981).

Několik desítek nevidomých žáků připravil ke zkouškám z učiva měšťanské školy, a to i v období druhé světové války. Je tvůrcem speciálních učebnic jazyka Českého, spolupracoval na tvorbě učebních plánů i učebních osnov. Pro první lehkoatletické závody nevidomých žáků sestavil prostná cvičení. Nezapomenutelné zásluhy má v získání budovy pro lepší umístění školy v poválečném období.

Narodil se v Blížkově u Velkého Meziříčí v učitelské rodině. Základní vzdělání nabyl ve svém rodišti. V letech 1925 až 1929 studoval na učitelském ústavu a na pedagogické fakultě v době 1947–1950 v Brně. Vysokoškolskou aprobaci z defektologie získal v roce 1955.

V době studia na učitelském ústavu se rodiče přestěhovali do Brna, kde Vl. Racek po jeden rok navštěvoval hudební školu Dalibor, jejímž zakladatelem a ředitelem byl slabozraký učitel v brněnském ústavu pro nevidomé J. L. Kubíček. A byl to později právě on, který se u ředitele A. Špičky přimluvil pro jeho přijetí jako učitele.

Svou učitelskou dráhu započal v Hluku r. 1929 jako výpomocný učitel. Později působil ve Starém Městě, Boršicích a v Uherském Hradišti. Právě v této době absolvoval státní tělovýchovný kurz sokolský.

Do ústavu pro nevidomé v Brně nastupuje jako učitel počátkem r. 1936, když před tím působil více než jeden rok ve škole při ústavu mrzáčků v Brně. Přinesl s sebou zvrat zvláště v pojetí tělesné výchovy, kde si vytkl úkol pěstovat tělesnou zdatnost nevidomých trpících většinou nedostatkem pohybu. Na svého nevidomého žáka nahlížel jako na jiné. Sám vždy říkal, že usiluje o maximální uplatňování běžných učebních osnov. K tomuto úkolu napsal metodický list Tělesná výchova a její vliv na tělesný a duševní rozvoj slepého dítěte (1955). Podobné úsilí vyvíjel i v ostatních vyučovacích předmětech, jinak to nebylo ani možné, jestliže cítil vnitřní potřebu pozvednout vzdělanost nevidomých.

Rackovi žáci zvláště vděčně vzpomínají na jeho odvahu, se kterou jim na boty připevnil brusle. Dovednost bruslit potom hojně užívali ve volných chvílích. Jako úplně novou formu výchovy nevidomých zavedl pro ně tzv. školu v přírodě se skautskými prvky. Pro první celostátní lehkoatletické hry nevidomých dětí a mládeže (1953) připravil první specifická prostná cvičení.

Po druhé světové válce nastaly ve vedení ústavu i školy tahanice o vedoucí funkce. Všechny tři moravské ústavy vedl (od r. 1942) vrchní ředitel páter N. Doležel. Po odchodu ředitele školy R. Vejmělka (1947) se v zastupování postupně v krátkých intervalech vystřídali: Otakar Sadovský1, Vincenc Král a Lubomír Nop. 1. května 1948 přebírá funkci prozatímního ředitele Vl. Racek. Následující politické události mu však neumožnily, aby byl jmenován definitivním ředitelem školy.

Bylo jasné, že stísněné prostorové poměry v Chrlicích neposkytují možnosti pro další rozšiřování činností i kapacity ústavu a modernizace výchovy i vzdělávání. Navíc do r. 1949 měla škola detašované pracoviště v prostorách MŠ a opatrovny pro nevidomé Spolku péče o slepé v Brně-Pisárkách.

Nejvážnějším úkolem bylo proto najít pro školu vhodnou budovu jako náhradu za objekt na Zemědělské ul. č. 1, kterou zabavila Rudá armáda (předtím v r. 1940 byla budova ústavu zabrána německou policií). Jako konfiskát ji potom darovala státu a ten ji bezohledně přidělil vysoké škole zemědělské. Po mnohých nabídkách a odvoláních, včetně demonstrativní návštěvy se skupinou žáků na krajském národním výboru, se na podzim r. 1949 ředitel Vl. Racek nastěhoval se svou školou do budovy na ulici Veveří č. 15, větším dílem obsazené jinou institucí, odkud byl nedobrovolně vystěhován katolický seminář.

Budova vyžadovala mimořádné stavební adaptace. V první řadě bylo třeba zajistit provoz dětského domova, např. vybudováním vyhovujícího hygienického vybavení aj. Oprav bylo třeba tolik, že ještě zbylo na další tři ředitele. Ze slíbeného provizoria se budova stala stánkem na 40 let.

V r. 1947 začíná v učitelském sboru sílit snaha vytvořit moderní učebnice pro nevidomé žáky. S touto iniciativou přicházejí V. Král, L. Nop a Vl. Racek, který zpracoval čítanky a mluvnice pro 4. a 5. ročník. Jako ředitel, byť to byla pouze krátká epizoda v jeho životě, tvorbu učebnic všemožně podporoval, a to zvláště po zestátnění škol.

1. září 1948 byly školy při ústavech pro nevidomé zestátněny. Tak i brněnská. I když to s sebou přineslo mnoho nepředpokládaných starostí, dočkal se ředitel Vl. Racek morální odměny za své dlouholeté snahy o zvýšení vzdělanosti nevidomých žáků zrušením povinnosti zkoušek z učiva měšťanské školy na některé z brněnských škol. Tím získal v červnu 1949 právo podepisovat první vysvědčení absolventům osmileté národní a střední školy při ústavu. Pro ředitele Vl. Racka to byla zvláště cenná odměna.

V období, kdy byl ředitelem, dbal o odborné sebevzdělávání učitelů, což dokazují dochované protokoly porad. Na celostátních seminářích vedl sekci vzdělávání nevidomých. Krátký čas (1948–1950) působil jako lektor na pedagogické fakultě v Brně obor tyflopedie. Vlastní přípravy na přednášky se dochovaly. Ukazují, že jeho tyflopedické názory byly pragmatické a progresivní.

Specifika tělesné výchovy nevidomých zpracoval jako metodický list. Dále uveřejnil několik příspěvků v odborných i propagačních časopisech. V jeho publikační činnosti, která není rozsáhlá, je nevidomý považovaný za schopného společenské integrace a adaptace na nové prostředí. S mimořádnými schopnostmi nevidomých nespekuluje. Uvádím např.: Jak připravuji nevidomé žáky ke zkoušce z učiva měšťanské školy (Svět nevidomých 1938); Tělesná výchova v ústavě slepců v Brně (tamtéž 1946); Ať vás Bůh sílí, pane řediteli (Cesta slepých 1948); Slepecká spartakiáda v Levoči (Práce invalidů 1955) aj.2

Byl mezi prvními, kteří brzy po r. 1945 začali propagovat myšlenku, že je třeba zřizovat ZŠ pro slabozraké. K této problematice se vyslovuje např. v článku, který uveřejnil v časopise Svět nevidomých, roč. 1954.

Rackova pozice byla ztížená tím, že po převzetí moci komunistickou stranou byl dosazen na místo vrchního ředitele (po páteru N. Doleželovi) komunista Josef Sedlák, který problematiku vůbec neznal. Racek však do strany nevstoupil, i když věděl, že bez stranické legitimace mu neumožní zůstat ve funkci. Jeho pozice byla proto nejistá. Konsolidaci v učitelském sboru navíc překážely některé osobní negativní vztahy, které byly příčinou, že v mnohých situacích někteří členové učitelského sboru nadřazovali osobní prospěch nad všeobecný.

Došlo to tak daleko, že v srpnu r. 1950 byl nucen se vedení školy vzdát ve prospěch Drahomíra Hanáka, který jako kvalifikovaný učitel na jaře téhož roku vystřídal ve funkci vrchního ředitele J. Sedláka. Situace se poněkud uklidnila odchodem L. Nopa (1949) do Prahy.

Politické i jiné tlaky neustávají. Své působení ve škole proto v r. 1956 po velkém vnitřním boji přerušil. Vrátil se však znovu po mnohých letech působení ve škole při Dětské nemocnici v Brně na výzvu ředitele J. Smýkala do prostředí, které neokázale miloval, jako zastupující učitel a vychovatel. To již před dosažením svých 70 let. Mimořádnou iniciativou se i tehdy stal příkladem pro mladé pedagogy.

*1) O. Sadovský nastoupil po roce 1918 jako učitel do Zemského ústavu pro výchovu nevidomých v Brně. V roce 1946 převzal na jeden měsíc správu školy tohoto ústavu. K žákyním se choval neslušně a byl proto o rok později propuštěn. V rukopise zanechal Dějiny ústavu, které jsou však spíše karikaturami jednotlivých pedagogů působících v ústavu

*2) V rukopisech, které má ve svých knižních fondech oddělení DTI TMB, jsou drobné práce zabývající se obecnou problematikou nevidomého a jeho právem na vzdělání