SEDLÁČKOVÁ, Aquina Anna

* 6. 12. 1877

† 28. 4. 1950

Učitelka, později i ředitelka školy Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Velice obětavě pomáhala chovancům, kteří se připravovali kestátním zkouškám z hudby. Je málo známé, že je autorkou několika učebních pomůcek, z nichž se ve škole pro nevidomé v Praze na Hradčanech dochovala její papírová mapa Československa. Je autorkou adaptace Lormovy prstové abecedy pro hluchoslepé na český jazyk.

Narodila se v rodině řídícího učitele ve Strakách u Nymburka. Zde také absolvovala základní vzdělání. Učitelský ústav studovala v Jiřicích. Ve studiích pokračovala v Praze. Po zkouškách učitelské způsobilosti pracovala jako členka kongregace Milosrdných sester na veřejných školách v Boru u Tachova a ve Filipově.

Do Ústavu pro nevidomé na Hradčanech v Praze nastupuje v roce 1904 jako učitelka. V roce 1907 rozšířila počet tříd ze tří na čtyři. Ve své pedagogické činnosti kladla největší důraz na rozvíjení hmatu. Neustále se zabývala problematikou, jak svým žákům přiblížit svět jeho prostřednictvím. Věnovala se společenskému chování svých žáků, zavedla dramatický kroužek.

Byla mimořádně zručná, a tak jí sama výroba některých pomůcek nepůsobila zvláštní potíže. O rozvoj manuálních dovedností žáků se starala při vyučování v dílnách. Byla si vědoma, že právě zručnost je jednou z těch dovedností, které zaručují nevidomým životní úspěchy.

Velmi obětavě se věnovala přepisování textů pro všechny vyučovací předměty a starším opisovala i hudebniny z běžné do Braillovy bodové notace. Dovedla zapsat skladby schopných chovanců do not.

Přepisovala i beletrii. Knihy zručně vázala a založila tak ústavní žákovskou knihovnu. Podle sdělení tehdejších chovanců je tomu učila. Vymyslela techniku lisování reliéfních papírových fyzikálních zeměpisných map.

Do ústavu byly přijaty dvě hluchoslepé dívky. Aby se s nimi mohli učitelé i spolužáci domluvit, adaptovala Lormovu německou prstovou abecedu na český jazyk. Jelikož zavedla i písmena s českými diakritickými znaky, značně se od původní německé soustavy odchýlila. Do svého systému začlenila i znaky pro početní úkony a číslice.

V r. 1948 odchází na trvalý odpočinek unavená a nemocná. S dospělými chovanci si potom dopisovala. Stala se fortnýřkou v jednom z ústavů sociální péče v Praze. Jelikož její nevyléčitelná choroba ji víc a víc sužovala, odešla do klášterních zařízení na jižní Moravě, kde umírá.

Její osobnost poznamenala prostředí ústavu. Byla platnou a zkušenou tyflopedkou, která se zapsala do myslí i srdcí mnoha chovanců ústavu.

V soudobých časopisech nacházíme její odborné příspěvky. Spolu s D. Hoňkovou patří mezi nejlepší české tyflopedky. Navíc také proto, že náboženskou výchovu pokládala pouze za metodu a nikoliv za cíl.

Reliéfní zeměpisné papírové mapy má ve svých sbírkových fondech koutek tradic ZŠ pro nevidomé žáky v Praze a DTI TMB