ŠPIČKA, Antonín Alexandr

* 21. 12. 1872

† 28. 8. 1958

ředitel Ústavu pro nevidomé v Brně. Přes velké úsilí se mu nepodařilo uchránit budovu ústavu na Zemědělské ul. č. 1 před umístěním Vysoké školy zemědělské. Věnoval se výchově hluchoslepých, pro které adaptoval na český jazyk německou Lormovu prstovou abecedu.1 Příznačné bylo jeho úsilí o zajišťování samostatné výdělečné činnosti absolventů ústavu. Věnoval se rovněž publikační činnosti.

Narodil se v Březnici u Příbrami jako syn tesaře. Jelikož otec pocházel ze Křtin u Brna, brzy se celá rodina přestěhovala na Moravu. Obecnou školu navštěvoval v Doubravníku u Tišnova, učitelský ústav absolvoval v Brně.

Po dvouletém působení v Kloboukách u Brna nastupuje r. 1895 jako učitel do Brněnského ústavu pro nevidomé děti a mládež, kde se r. 1919 stává ředitelem.

Již jako učitel projevoval mimořádnou aktivitu jednak při vytváření speciálních učebních pomůcek (dochoval se např. nástěnný reliéfní plán Brna z r. 1898), jednak v teoretické oblasti.

Přes své mimořádné pedagogické dovednosti se vždy projevoval jako člověk prostý. Z lásky k nevidomým dětem dovedl mnoho obětovat. Jako učitel, ředitel i jako člověk, se vyznačoval pevným vlastenectvím, což koncem 19. století a na začátku 20. století v brněnské oblasti a zvláště v ústavu, který vedl německy orientovaný ředitel, je hodné ocenění. Své publikace psal pouze česky.

V období první světové války byl přinucen svou práci v ústavu přerušit, jelikož v budově byl zřízen vojenský lazaret. V tu dobu vyučuje české a bulharské osleplé vojáky ve vídeňském ústavu a později i polské ve Lvově. Organizuje kolonie pro válečné slepce v Prollingu (Rakousko) a řídí zemědělský podnik ve Strassu u Kremže, kde pracovali váleční invalidé. Za pobytu na Haliči se naučil rusky. Po ukončení válečných událostí neotálí a ihned se vrací na brněnský ústav.

Když byla koncem roku 1918 dosavadnímu řediteli Fr. Pavlíkovi Zemskou školní radou v Brně nabídnuta rezignace, bylo nutné za něho najít odborníka české národnosti. Od ledna r. 1919 byl do funkce jmenován A. Špička.

ředitele Špičku čekal obtížný úkol. Snahy vyšších státních orgánů zabrat novou krásnou budovu ústavu pro právě otevřenou Vysokou školu zemědělskou mu svazovaly ruce pro uskutečňování pedagogických i organizačních záměrů. Jejich realizaci také brzdil nedostatek finančních prostředků. Nakonec bylo velkým úspěchem, že zemědělskou školou byla obsazena jen větší polovina budovy a podařilo se mu zabránit vystěhování ústavu na venkov. Zbývající část budovy však pro ústav kapacitně nestačila a bylo nutné pronajmout několik místností pro umístění učeben v Útulně pro německé slepé dívky. Tak se nová budova, postavená Fr. Pavlíkem se záměrem umístit zde všechny nevidomé z Moravy, stala sídlem jiné instituce, jelikož na ní měl rakouský stát určitý finanční podíl. Podle slibu ministerstva školství měla být v Brně pro ústav postavena nová účelová budova. Špička dokonce pro ni vypracoval stavební plány na pavilonovou výstavbu. Nikdy však nebyly realizovány. Tehdy začala anabáze, která skončila až v současné době, když v r. 1990 byl pro ZŠ přidělen areál budov na ulici Hlinky.

V důsledku nedostatečných finančních dotací ze strany zemských úřadů byl ředitel Špička nucený nakupovat učební pomůcky za peníze, které chovanci získali různými kulturními akcemi. Vlastní výrobu pomůcek vyřešil přijetím dřívějšího slabozrakého chovance Františka Urbana jako technika a dozorce (vychovatele), který se svého úkolu ujal s nevšední zaujatostí a vytvořil mnoho originálních učebních pomůcek. Některé z nich se podařilo zachovat.2 Na počátku dvacátých let se pro chovance zavádějí zkoušky z učiva měšťanské školy. Až do této doby měli všichni žáci vzdělání pouze v rozsahu pětitřídní OŠ. Tyto zkoušky nejdříve vykonávali ti, kteří se přihlásili ke státním zkouškám z hudby.

Pro potřeby školy nechal A. Špička vytisknout v bodovém písmu slabikář Poupata, čítanku Ráno, pro Levoču první slovenský a pro Mukačevo první ukrajinský slabikář rovněž v bodovém písmu. Výuku v jiných vyučovacích předmětech obohatil množstvím speciálních pomůcek. Zvláštní zmínku si zaslouží Urbanovy papírové reliéfní zeměpisné mapy, modely květin, zvířat aj. Fyzikální kabinet vybavil potřebnými přístroji.

V dílnách se vyučovalo kartáčnictví, košikářství a vyplétání židlí. Jako člen výboru spolku Ústřední péče o nevidomé byl Špička pověřen průzkumem možností zaměstnat nevidomé v Baťových závodech ve Zlíně. Prošel dílnami a našel celkem 14 možností. Z nich byla vybrána kartonáž, kam nastoupila skupina dívek a tři chlapci. Výdělek nebyl valný, činil asi 70 Kč týdně. Ale byly to peníze vydělané vlastní prací.

V r. 1918 inicioval založení Spolku samostatných slepců. Ve spolupráci se spolkem Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku vytvořil nové ubytovací i pracovní možnosti v později (1922) založeném Zaopatřovacím a zaměstnávacím ústavu v Chrlicích u Brna. Pro velice nízké výdělky však postupně všichni nevidomí dělníci místo opustili.

Mimo tyto manuální práce se ředitel Špička zaměřil na zvýšení úrovně přípravy kvalifikovaných učitelů hudby. Otevřel přípravný kurz a zajistil přepisy běžných hudebnin do Braillovy bodové hudební notace. Prosadil přípravu varhaníků a kavárenských hudebníků. Pro tento účel vytiskla ústavní tiskárna potřebné hudebniny. Ladění klavírů se učí všichni hudebníci a někteří schopní řemeslníci.

ředitel Špička se postaral o zaměstnání slabozrakých osob v telefonních ústřednách. Ve fakultní nemocnici byly vyškoleny masérky. Učinil pokus některým chovancům umožnit studium na obchodní škole (viz KRCHŇÁK, Rudolf). Dvě dívky vykonaly univerzitní zkoušku z němčiny.

Z tohoto letmého pohledu je zřejmé, že Špičkovou snahou bylo vymanit se z dlouholetých tradic a pokusit se o využití schopností a dovedností nevidomých individuálně. Přirozeně, že tradičním řemeslům se učilo i nadále.

Vzhledem k vleklé nemoci byl nucený v r. 1933 zanechat své činnosti dříve než původně zamýšlel. A to všechno za mimořádně ztížených prostorových podmínek ve zbytku místností velké budovy, která měla sloužit pouze nevidomým, pro které byla postavena.

Ústavní knihovnu v bodovém písmu rozšířil Špička na dva tisíce svazků. Většina z nich byla v období druhé světové války zničena. Zbytek se znehodnotil při stěhování ústavu a pozdějším nevhodným umístěním.

Špička nečerpal jen z tradic, nýbrž rozvíjel další možnosti, které mu poskytovala konkrétní situace. Pro nevidomé z ní vytěžil maximum. Byl jim skutečným přítelem a třem hluchoslepým chovankám, jejichž výchovy se ujal, byl dobrým tátou.

V r. 1919 se stává zakladatelem spolku Sdružení samostatných nevidomých. Byl to významný čin proto, že až dosud ústavy spíše podporovaly spolky, ve kterých převládala charitativní stránka. Sdružení samostatných nevidomých si kladlo za úkol podporovat nevidomé, kteří se živili vlastní prací nebo o to usilovali.

Špička se zúčastnil druhého Českého sjezdu pro péči o postiženou mládež a třetího tzv. Čádova sjezdu pro výzkum dítěte v Praze r. 1926, na kterém vedl sekci pro péči o nevidomé.

Zmínku si zaslouží i jeho publikační činnost, ve které se představuje jako propagátor nejnovějších tyflopedických směrů, které stavějí na aktivitě nevidomých za slušný život. Rozvíjí proto všechny formy přípravy nevidomých pro samostatný a plnohodnotný život. Několika zásadními pracemi přispívá k historii výchovy nevidomých. Pozoruhodný je jeho zájem o řešení problémů dětí se zbytky zraku a slabozrakých.

Jeho nejvýznamnější písemná práce, Výchova nevidomých dětí, byla vydána v r. 1904. Vzbudila velký zájem, protože zachytila všechny soudobé problémy včetně organizace vzdělávání. Pro velký Ottův slovník naučný zpracoval heslo Slepci, podílel se i na dalších heslech. Celkem je to 22 příspěvků do odborných časopisů a několik dochovaných neuveřejněných rukopisů. Např.: Slepý houslista a skladatel (Der Blindenfreund 1901); Výchova nevidomých (sborník První sjezd československého učitelstva 1921); Dosavadní neúplné řešení otázky nevidomých (Péče o mládež 1922); Nevidomí v Republice Československé (1923); Pedagogické a didaktické pokyny (1923); Dějiny výchovy nevidomých (1923); Zachraňme, co se dá (Úchylná mládež 1925); Ústavy pro nevidomé v Německu (Péče o mládež 1926); Směrnice pro vyučování strojopisu (rukopis 1926); Ubývá slepoty? (Péče o mládež 1926); Mládež slabozraká (tamtéž 1927); Světlocit a krátkozrakost naší školní mládeže (sborník II. sjezd pro výzkum dítěte 1927); Několik postřehů z brněnského ústavu pro nevidomé (Zeitschrift für das österreichische Blindenwesen 1927); Obtíže absolventů slepeckých ústavů (Úchylná mládež 1928); Zpráva o činnosti za rok 1926/27 (tamtéž 1928); Převzetí Moravsko-slezského ústavu pro slepé do správy zemské (Svět nevidomých 1928); Z dějin Moravského zemského ústavu pro nevidomé v Brně (Úchylná mládež 1930); Starosti ústavů pro nevidomé (tamtéž 1932); Alexandr Mell (tamtéž 1932); Poznámky k přednášce dr. Záhoře (tamtéž 1933) aj.

Všechny jeho písemné práce vyrostly z potřeby zobecnit nebo upozornit na aktuální otázky výchovy a vzdělávání nevidomých a pracovníky seznámit s historickým vývojem péče o nevidomé.

Po několikaměsíční nemoci odchází počátkem roku 1934 na trvalý odpočinek a uchyluje se do ústraní. Zasloužilého odpočinku užívá dlouhých 24 let.

Antonín Alexandr Špička patří mezi nejvýznamnější české tyflopedy. Po dobu skoro čtyřiceti let, ve kterých působil na brněnském ústavu, odevzdával celou svou osobnost ve prospěch svých žáků i těch, kteří ústav opustili. Jeho celoživotním odkazem je spojení praxe s teorií výchovy a vzdělávání těžce zrakově postižených dětí.

*1) Adaptace německé Lormovy dotekové abecedy A. Špičky byla vytvořena pro vzájemnou lepší orientaci nevidomého společníka na ruce hluchoslepého diskutéra. Základním postavením obou rukou byl proto jejich neustálý kontakt. Z téhož důvodu se A. Špička rozhodl místo pouhých dotyků užívat mírné stisky, a to především u obtížněji identifikovatelných hmatů

1. skupinu tvoří samohlásky, jejichž znaky jsou převzaty z Lormova systému (viz Lorm)

2. skupinu tvoří souhlásky, které se označují stiskem dlaňového článku prstů:

t = stisk palce

b = stisk ukazováku

d = stisk prostředníku

g = stisk prsteníku

h = stisk malíku

Ve 3. skupině jsou znaky pro hlásky, které se tvoří na dlani:

k = špičkou prstu ťuknout do dlaně

l = ukazovákem dlouze přetřít dlaň směrem od prstů k zápěstí

c = ukazovákem oblouček ve středu dlaně

x = ukazovákem kroužek na dlani

z = ukazovákem křížek ve středu dlaně

4. skupinu tvoří hlásky, které se označují lehkým tlakem do prstů:

r = trylek prsty na dlani ruky

ř = trylek na hřbetě ruky

5. skupina se skládá ze znaků pro písmena s háčky:

č = zatlačit do mezery mezi palec a ukazovák

š = stisknout ruku všemi prsty

ž = stisknout zápěstí

V 6. skupině jsou hlásky označené stiskem nehtového článku prstu

j = stisk nehtového článku prostředníku

f = překřížení ukazováku s prostředníkem

p = ukazovák a prostředník stisknout k sobě

ě = mírně zatočit nehtovým článkem ukazováku

Úplně zvlášť stojí písmeno

ch = hřbetem všech prstů přetřít dlaň ruky směrem od prstů k zápěstí

*2) V korespondenci mezi Špičkou a ústředním inspektorem ministerstva školství J. Zemanem se pochvalně píše o práci brněnského ústavu a vyrobené pomůcky se nabízejí k prodeji jiným ústavům. Plán města Brna z r. 1896 se nachází v soukromé sbírce

---