ZEUNE, Johann August

* 12. 5. 1778

† 14. 11. 1853

Tento vědec a romantický humanista je zakladatelem prvního německého ústavu pro nevidomé. Usiloval o rovnoprávné postavení nevidomých, kladl proto důraz na jejich vzdělání i na praktickou přípravu pro život. Je tvůrcem učebních pomůcek a inspirátorem založení hned několika dalších podobných ústavů.

Narodil se ve Wittenberku jako syn univerzitního profesora. Dětství prožil v období rodícího se romantického filantropismu. Nejdříve ho vzdělával sám otec, později měl soukromé učitele. Jako dítě projevoval mimořádné sklony k meditacím. Ostatní děti převyšoval intelektem. Vynikal rovněž zručností.

Po absolvování gymnázia se nechal zapsat na Wittenberskou univerzitu. Jako student germanistiky a zeměpisu se také zajímal o uspořádání lidské společnosti. V rámci tohoto zájmu navštívil koncert nevidomého klavíristy F. L. Dulona z Oranienburku, který na něho hluboce zapůsobil.

Po dokončení studií (1892) vyučuje v letech 1803–1805 v gymnáziu v tzv. Šedivém klášteře v Berlíně. V této době začal psát své velké dílo Gea, které dokončil v průběhu několika málo let. Tímto spisem obrátil na sebe pozornost a je (1810) jmenován profesorem na univerzitě. V rámci jeho filantropických zájmů se mu dostává do rukou popis Haüyova ústavu pro nevidomé v Paříži. O tuto problematiku se začal zajímat hlouběji zvláště v rozhovorech se svým přítelem Grabengieserem, očním lékařem, se kterým se seznámil v berlínském literárním, uměleckém a vědeckém klubu.

Začal dokonce uvažovat o založení ústavu pro nevidomé v Berlíně. Chtěl v praxi uplatnit svou zásadu, že každé dítě má být vzděláváno, a tedy i dítě slepé. Poslední popud mu dala návštěva Valentina Haüye, který se na své cestě do Petrohradu zastavil v Berlíně. Několikrát se setkali právě u Grabengiesera. Při těchto setkáních diskutovali o smyslu výchovy a vzdělávání nevidomých i o praktických opatřeních.

V. Haüyovi se podařilo přesvědčit pruského krále o nutnosti pečovat o slepce. Jako vedoucího budoucího ústavu doporučil Zeuna. V tomto směru se přičinila i charitativně smýšlející královna.

Založení ústavu (1806) probíhalo zpočátku za účinné pomoci královské rodiny. Realizace představ, že každý takový ústav by měl být státní, zhatily napoleonské války. Vzápětí zamezily přísun finančních prostředků. Po obsazení Berlína Francouzi byl Zeune dokonce zatčen, ale shodou šťastných okolností se mu podařilo uprchnout. Ve své práci neustal. Neváhá a do provozu ústavu vkládá své úspory. Určité prostředky vynesl i koncert, který po odchodu vojsk ve prospěch ústavu pořádal N. Paganini.

Ústav zahájil svou činnost v Zeunově bytě na Gipsgasse. Prvním žákem byl Wilhelm Engel, dvanáctiletý syn kazatele. Po přijetí více chovanců se ústav musel často stěhovat, nakonec do Steglitz u Berlína. Vlastní budovu dostává až po zrušení lazaretu.

Zeune má v úmyslu nasbírat co nejvíce zkušeností. Vydává se proto do Vídně navštívit J. W. Kleina. Při této příležitosti se zastavil i u svého pozdějšího přítele J. H. Pestalozziho. Poté stanovuje tři základní oblasti výchovy nevidomých: všeobecné vzdělání, manuální práce a hudba. Největší důraz však klade na zručnost, jako na předpoklad samostatné obživy nevidomého řemeslníka. Vzdělání žáků směruje k vlastní potřebě nevidomého, hudbu pro jeho radost.

Své didaktické zásady uplatňuje tvorbou několika učebních pomůcek, zvláště v jemu vlastním vědeckém oboru, tj. v zeměpise. Zřizuje dílny a podporuje samostatně se živící řemeslníky.

Současně se rozvíjí i jeho vědecká kariéra jako profesora Berlínské univerzity. Všechny dny prožívá jako vědec, ředitel ústavu pro nevidomé i jako organizátor. V r. 1808 vydává svůj světoznámý spis Gea. V roce 1814 zakládá Společnost pro německou řeč a v r. 1828 Společnost zeměpisnou.

A. Zeune se věnuje vzdělávání svých žáků, a zároveň usiluje o otevření podobných ústavů v jiných městech. Např. od r. 1807 zde vyučuje E. G. Flemming, pozdější zakladatel ústavu v Drážďanech. Zvláště schopný a nadaný žák je J. Knie, který později zakládá ústav ve Wroclawi. Další dva bývalí Zeunovi žáci, Zimmermann a Gröpler, založili ústav ve Štětíně.

A. Zeune dosahoval ve výchově i vzdělávání nevidomých velmi dobré výsledky snad právě proto, že je neizoloval od veřejného života. Jeho snahou bylo připravit je pro setkávání s pozdějšími problémy. Mimo zvláštní organizaci ústavu vodil své chovance do společnosti, do divadel, na koncerty. Nejednalo se mu pouze o to, aby nevidomí poznali skutečný život a jeho problémy, ale navíc o to, aby vidomí přijímali nevidomé jako členy společnosti.

Je autorem myšlenky, aby se nevidomí učili všemu, co je jim přístupné. Mají potom v životě více možností se uživit. A také se tak rozvíjejí jejich individuální schopnosti. Za mimořádně důležité pokládá rozvíjení hmatu a zručnosti. Propaguje názor, že i nevidomí mají různá nadání a sklony, což byl v této době mimořádně neobvyklý postoj. Cílem je mu vychovávat a vzdělávat všechny nevidomé děti. Tuto povinnost, říká, má ovšem převzít stát.

V r. 1826 navštěvuje J. W. Kleina ve Vídni. Celoživotní úsilí o vzdělávání nevidomých je oba tak sblížilo, že se stávají upřímnými přáteli. Své dojmy a zkušenosti si potom vyměňují v četných dopisech. V r. 1832 se opět osobně setkávají, když Zeune zajíždí do Vídně na kongres přírodovědců. Dohodli se na tom, že do Vídně přijede vyučovat Zeunův syn, který však brzy umírá. V té době rovněž Kleinovi zemřela jeho dcera, a tak mimo hluboký zájem o nevidomé je sbližuje i společné hoře.

A. Zeune si je vědom, že podstatným prostředkem, bez kterého nelze praktikovat výchovu a vzdělávání nevidomých, je vhodné písmo. Ve Vídni se seznámil s písmem J. W. Kleina. Sám postupně vytvořil a vyzkoušel tři druhy reliéfní latinky. Osvědčila se mu latinka střední velikosti s jednoduchými tvary písmen. Braillovo písmo ještě neznal, i když se snad něco o něm později dověděl od Kleina, kterému Braille poslal vzory. Klein však jeho písmo odmítl.

Ještě v r. 1839 podniká Zeune studijní cestu po německých ústavech. To se již jako jejich zkušenější příznivec raduje z výsledků svých snah. Poznává v tom také velký kus své práce, a tak se domů vrací spokojený.

V r. 1845 umírá jeho manželka, což ho mimořádně sklíčilo. V r. 1847 odchází na trvalý odpočinek, protože ztratil zrak. Tuto novou situaci přijímá klidně a vyrovnaně. Dokonce s pocitem uspokojení, že konečně poznává svět svých žáků.

Druhou oblastí Zeunova života byla vědecká práce. Je tvůrcem nové koncepce zeměpisu. Jedná se mu o zdůraznění jeho přírodního a fyzikálního pojetí. Stát jako politický útvar je proměnlivý. Kostrou zeměpisu je sama příroda.

O jeho vědecké činnosti se zmiňuji proto, že v tomto smyslu se zásadně odlišuje i jeho pojetí zeměpisných map pro nevidomé i jiných jím vytvořených pomůcek. Zatímco Haüy i Klein vytvářejí mapy politické, jeho tvorba se zaměřuje na mapy fyzikální, i když jejich výroba je nepoměrně složitější. Jako podklad pro výrobu používá dřevěnou desku, na kterou nalepuje různé druhy textilií i jiné materiály, aby lépe odlišil poznání různých zeměpisných pojmů. řeky znázorňuje provázkem, města cvočky různých velikostí. Vznikají tak nástěnné mapy. Při výuce politického uspořádání doporučuje vycházet od představ bytu, domu, ulice, města a státu. Odtud ke světadílům a nakonec k celému světu.

Sestavil rovněž učebnici zeměpisu, která byla vytištěna jeho propichovanou latinkou. Jejím obsahem je zeměpis přírody. Na tyto zásady navázal později M. Kunz tvorbou papírových map. Zeunovy nástěnné mapy vyráběl Karl von Mauer. L. Pfiefel vyrobil podle Zeunova návrhu také reliéf Švýcarska.

Zvláště významnou pomůckou byl Zeunem vytvořený reliéfní glóbus. Není bez zajímavosti, že vznikl vlastně jako speciální učební pomůcka pro nevidomé. Teprve později se začal používat i na běžných školách. Při jeho konstrukci vycházel ze zkušeností M. Behaima, který snad zpracoval glóbus ve formě koule již v r. 1592. Průměr koule Zeunova glóbusu byl 1,20 m. řeky byly nejprve znázorněny prohloubenou drážkou, pevnina byla z písku, lesy z mechu, ledové plochy z kovu.

Z odborné literární činnosti je nejvýznamnější a ve své době nejznámější Zeunovo první dílo Belisar, neboli o slepcích a ústavech pro slepé. Práce později vyšla v několika vydáních (1808, 1817, 1821, 1829, 1833, 1836, 1846). V tomto útlém dílku se odráží celá Zeunova osobnost. Popisuje své metody a také poukazuje na další možnosti společenského uplatnění nevidomých. I když v prvním vydání píše, že psaní není nijak zvláště důležité (jeho reliéfní latinkou bylo možné pouze tisknout), později se plně soustřeďuje na psací techniku.

Jeho žáci používali pomůcku pro psaní tuhou. Byla to dřevěná podložka, která měla vodicí linie pro řádky vymezené nitěmi pro usnadnění psaní smyček u písmen. Haüyovu latinku podrobuje kritice, zabýval se konstrukcí vlastních písem.

V r. 1817 vychází jeho spis O nevidomých a ústavech pro ně, ve kterém usiluje o komplexnost přípravy svých žáků pro život. Snaží se jim přiblížit život přírody např. nejrůznějšími modely. Usiluje o poznání některých zákonitostí hmatového poznání. Z řemesel, snad vůbec jako první, zavádí výrobu košíků, protože toto zboží bylo právě velice žádaným artiklem. Bez zbytečných skrupulí se zajímá i o sexuální otázky a problematiku manželství nevidomých.

A. Zeune pracoval vždy velice houževnatě s touhou stát po boku těm nejpotřebnějším. Usiloval o to, aby nevidomí našli své místo ve společnosti. Nejspolehlivějším pramenem k tomu měla být společensky užitečná práce jako prostředek obživy. V nevidomých nikdy nespatřoval objekt milosrdenství. Viděl v nich lidi, kteří mají stejná práva jako ostatní. Planý soucit považoval za ponižující.

J. A. Zeune patří k filantropům, kteří v období romantizmu toužili naplnit život v kráse lidských vztahů i po vznešených citech lásky. Naplnění altruistických snů spatřuje v povinnosti o někoho se starat a snít o tom, že idea světa a existence lidí v něm je ve své podstatě v idealizaci interaktivních lidských vztahů a v polidšťování přírody. Tak chápal své životní poslání i vztah k nevidomým. Dnes je tento velký člověk oprávněně považovaný za zakladatele výchovy a vzdělávání nevidomých v Německu.