ČÁLEK, Oldřich

* 1. 7. 1946

První významný český psycholog usilující o smysluplnou, tj. teoretickou i praktickou činnost v oboru speciální psychologie tyflopedické. Charakterizuje ho hledání nových možností, jak realizovat pokročilé trendy v sociální rehabilitaci nevidomých a slabozrakých osob. Tomuto tematickému okruhu věnoval několik zásadních monografií a účastnil se i na realizaci nových koncepcí v praxi.

Narodil se v Lokti nad Ohří. ZŠ navštěvoval v Mariánských Lázních, kam se rodina později přestěhovala. V deseti letech při pyrotechnickém úrazu přišel o zrak. Povinnou školní docházku dokončil v ZŠ pro nevidomé v Praze na Hradčanech, kde se rovněž věnoval hře na hudební nástroje. Vypráví, jak se mu od nevidomých spolužáků nedostávalo téměř žádné pomoci ani opory při zdolávání své nové životní situace.

Na SHŠI se připravoval k povolání učitele hudby (housle a klavír). Necítil se dostatečně hudebně disponovaný, ale v r. 1966 úspěšně vykonal maturitní zkoušku. K dalšímu studiu hudby se však nepřihlásil.

Po absolvování přijímacího pohovoru začal studovat na FF UK v Praze (1966–1971). S velkou nedůvěrou byl přijat do tzv. externího způsobu studia. Od 2. ročníku se řádně věnoval jednooborovému studiu psychologie. V tomto úsilí ho plně podporovali jeho rodiče. Především otec mu načítal veškerou potřebnou literaturu na magnetofonové pásky. Motivace Čálkovy profesní volby vyplynula mj. z poznání, že výchova a vzdělávání, resp. sociální rehabilitace osob těžce zrakově postižených si vyžaduje nově zaměřenou psychologickou podporu, která v té době nebyla rozpracovaná. Tématikou náročnosti životních situací nevidomých adolescentů se zabývala už jeho diplomová práce. Její zpracování bylo nanejvýš seriózní prvotinou, jelikož u nás neexistovala dostatečně fundovaná speciálně psychologická literatura, na kterou by bylo možné navázat.1 Cizojazyčnou literaturu bylo v té době velmi obtížné vypátrat a ještě nesnadnější ji získat. Tehdy však bylo obtížné si ji také přečíst. Čálek se začal věnovat tematickému okruhu, ve kterém panovalo odborné vakuum. Věděl, že to s sebou přináší mnohá rizika průkopnické role, ale nevzdával se. Svými výzkumy se obrátil do prostředí, které znal ze středoškolských studií.

Čálkova diplomová práce byla natolik novátorská, že byla uznána i jako práce rigorózní a stala se podkladem pro udělení akademického titulu PhDr. v r. 1972. Výtah z ní byl uveřejněn v americkém sborníku. V pozdějším zaměstnání mu přesto nebylo dovoleno toto psychologické zkoumání dále rozvíjet, což cítil jako omezování svobody vědeckého bádání. Původně očekával, že se uplatní v tehdy plánovaném rehabilitačním středisku pro později osleplé osoby. Toto zařízení bylo nakonec otevřeno v Levoči a dokonce bez úvazku pro psychologa. Po tomto zjištění se začal orientovat jinam. Vzhledem ke své kvalifikaci se zajímal o zaměstnání v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů, resp. v Psychologickém ústavu ČSAV, ale bez úspěchu, což mu způsobilo těžké zklamání, protože v té době se cítil být příliš vzdálený od praxe. Pedagogické působení na katedře speciální pedagogiky PF UK v Praze mu nebylo dovoleno z důvodu, že je těžce zrakově postižený!

V r. 1972 nastoupil do zaměstnání v Ústavu sociálního výzkumu mládeže a výchovného poradenství. Na tomto pracovišti mu bylo umožněno věnovat se problematice zrakově resp. jinak postižených dětí a mládeže. Jedním z jeho prvních úkolů bylo zpracovat psychologické podklady pro zdůvodnění existence ZŠ pro žáky se zbytky zraku v Praze. Dále se věnoval zpracování profesionální orientace zrakově těžce postižených žáků. Souběžně s tím se připravoval na práci psychoterapeuta. V období do r. 1980 byl Čálek řešitelem dílčích úkolů výzkumných plánů resortu školství. Usiloval o to, aby výsledky jeho práce byly aplikovatelné v praxi. V této souvislosti se podílel na podkladech pro otevření tehdejší Ekonomické školy pro nevidomé v Praze, což mělo zásadní vliv na její koncepci. Na to přirozeně navazovala i publikace o možnostech pracovního uplatnění nevidomých a slabozrakých osob.

Do tohoto období spadá i úsilí získat hodnost kandidáta věd. Znovu se setkává s nevyslovenou otázkou, zda vzhledem ke svému postižení je schopný zvládnout požadavky. Ty však úspěšně splnil včetně disertační práce. Na kandidáta věd byl promován r. 1979. V disertační práci se zabývá motivací posluchačů Konzervatoře pro mládež s vadami zraku v Praze k volbě právě tohoto studia a povolání. Na toto téma otiskl dva články v zahraničí.

V r. 1979 se oženil. Jeho manželka byla v invalidním důchodu s těžkými zrakovými, vnitřními a posléze i pohybovými komplikacemi diabetu. Byla trvale odkázaná na manželovu pomoc. To Čálkův život činilo trvale složitým. V r. 1995 ovdověl. Avšak i v této krajní situaci obstál a prokázal své osobnostní kvality. Bylo to jeho již druhé manželství; první trvalo jen krátce.

V letech 1981–1985 pracoval na tématu Profesionální orientace zrakově těžce postižených žáků. Mimo to se věnoval výzkumu raného vývoje dětí nevidomých od narození, což aplikoval na svou činnost v komisi pro rodiče NS dětí působící v rámci SI. Aktivně se jako lektor zúčastnil několika rehabilitačních pobytů rodičů i jejich nevidomých dětí. Na to navázala i příručka pro výchovu těchto dětí. Praktický ráz měl rovněž jeho článek uveřejněný v časopise Zora.

Zpracoval skriptum Vývoj osobnosti zrakově těžce postižených, na kterém spolupracoval i PhDr. Josef Cerha a (zprvu anonymně) signatář Charty 77 PhDr. Zdeněk Holubář. Obsah práce nebyl po vůli některým speciálním pedagogům. Došlo to tak daleko, že na autora byla v r. 1986 podána stížnost u ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

V období 1986–1990 byl řešitelem úkolu zabývajícím se školami pro nevidomé a slabozraké. Jednalo se o hodnocení nového pojetí těchto zařízení.

V r. 1987 prošel atestačním řízením, které doporučilo, aby mu bylo uděleno kvalifikační zařazení Samostatný vědecký pracovník. Po r. 1989 se jeho pracoviště přeorganizovalo v Ústav pedagogických a psychologických výzkumů. Po úspěšném absolvování povinného konkurzního řízení se zapojil do nových výzkumných projektů na téma Edukační prostředí české školy.

Od r. 1994 měl částečný úvazek na soukromé Psychoterapeutické a psychosomatické klinice Esset v Praze, kde vede skupinovou psychoterapii neurotiků, i psychoterapii individuální. V r. 1998 odešel z PF UK v Praze a jako jediné zaměstnání má práci na jmenované klinice. Již od začátku 70. let se zabývá tzv. psychoterapeutickým zaměřením, které se nazývá daseinsanalýza. Byl zvolen předsedou české daseinsanalytické společnosti. Je aktivně činný v zahraničních vědeckých společnostech. Od r. 2001 pedagogicky působí na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, která je nestátním zařízením s akreditací Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. V r. 2005 se habilitoval jako docent.

Čálkova odborná činnost byla již od začátku spjata s využíváním cizích jazyků. K tomu všemu bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí motivované zájmem o uplatnění v praxi. Překládá z němčiny i angličtiny. Vyšlo mu několik překladů odborných publikací z oboru psychoterapie. Na soukromé Psychoterapeutické fakultě v Praze vede semináře o fenomenologickém výkladu snů. Publikuje v jejích sbornících. Jeho články se dostaly i do cizojazyčných časopisů a sborníků. Za zmínku stojí i to, že v časopise Tvar hojně uveřejňoval různé eseje a fejetony na aktuální kulturní a politická témata. V r. 1992 vydal sbírku básní nazvanou Na zemi. Poezii psal průběžně již od svých studentských let.

Nepominutelné je jeho působení v SI. Byl funkcionářem i odborným spolupracovníkem. Zde se zapojil, aby mohl lépe uvádět do praxe své odborné cíle. Působil v komisi rodičů a přátel nevidomých dětí. Na nových projektech v tomto směru se účastnil i praktickou poradenskou činností. Byl rovněž členem vysokoškolské komise SI. Prováděl psychologickou expertízu žadatelů o vodicí psy, participoval na vzdělávání instruktorů sociální rehabilitace v mnoha specificky zaměřených kurzech atp. Na základě zahraničních informací vypracoval a prakticky vedl první docházkové kurzy pohybu a orientace s dlouhou bílou holí. V rámci tohoto působení mu SI vydal některé vědecké práce. O tom, že odvážně hájil zájmy nevidomých svědčí případ, kdy se v r. 1981 prakticky jednalo o zrušení slepecké knihovny a tiskárny v Praze. Právě díky Čálkovu energickému nasazení při obhajobě její existence se podařilo nebezpečí odvrátit.

Vznik ČUNS, při jejímž zrodu stál Čálek jako jeden z prvních, byl splněním jeho dlouhodobého plánu na osamostatnění slepeckého hnutí v naší zemi. Zde však neobstál v politickém konkurenčním boji a byl z reprezentace tohoto hnutí definitivně vytlačen.

Nabízí se pochybnost, zda kvůli prosazování vlastní osoby zde někteří noví funkcionáři zbytečně neobětovali odborný a společenský potenciál, který Čálek nepochybně představuje. Důkazem jeho schopností je mj. také to, že se relativně vynikajícím způsobem uměl uplatnit i mezi vidícími kolegy mimo okruh slepecké problematiky.

Čálkova publikační činnost je mimořádně rozsáhlá. Samotný její výčet by zabral na desítku stran. Mimo již výše uváděných to jsou vesměs práce odborné, velmi často uveřejňované v zahraničí, kde je snad více známý než doma.

Z jeho šíře tematicky založených a rozsáhlejších prací to např. jsou: Pracovní uplatnění zrakově postižených osob (1976); Možnosti přizpůsobení na oslabení nebo ztrátu zraku v dospělosti (1978); Raný vývoj dítěte nevidomého od narození (1985); Výchova dospívající zrakově postižené mládeže k samostatnosti (1985); Jak pomoci při oslabení nebo ztrátě zraku (1987); Vývoj osobnosti zrakově těžce postižených (1986); Akceptace vady jako produkt sociálních vztahů postiženého jedince (1988) aj. V oblasti psychoterapie vydal r. 2005 rozsáhlou publikaci pod názvem „Možnost být sebou“.

*1) Bürklenova psychologie nebyla a není u nás přeložena