HAD, Jaroslav

* 4. 3. 1902

† 15. 12. 1987

Učitel hudby, který po sobě zanechal sebrané informace o českých nevidomých hudebnících a zvláště varhanících.1

Narodil se v Mlýnech u Tábora. Rodiče měli malé hospodářství, otec v zimě tkal plátno. J. Had nastoupil do OŠ v rodné obci, ale zrak se mu neustále zhoršoval. Nakonec musel být v r. 1913 přijat do Ústavu pro nevidomé děti v Praze na Hradčanech. V r. 1914 oslepl úplně. Ve škole se mu líbilo. Učil se hře na housle u prof. O. Kozla, na klavír u O. Nepomuckého, na varhany u A. Permana, na flétnu u učitele Kohouta. Byl pilný a mezi žáky oblíbený.

V r. 1921 nastupuje jako varhaník do Skuhrova. Zakládá smíšený pěvecký sbor, nacvičuje slavnostní mše. Nejsvízelnější je nedostatek liturgické hudební literatury v Braillově hudební notaci. Potřebné hudebniny si opisuje do Braillova písma, a vyměňuje s ostatními kolegy, kterých v této době bylo v Čechách i na Moravě mnoho. V tamním kostele provozuje hru na varhany a vyučuje hře na housle a na klavír.

Jakmile se zapracoval, zatoužil po vyšším vzdělání, tj. po státní zkoušce z hudby. Zajížděl do Prahy k A. Šímovi. Tři roky mimořádného vypětí zakončil úspěšně vykonanou státní zkouškou na Pražské konzervatoři. Přestěhoval se do Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu, kde si otevřel hudební školu. Po reorganizaci hudebního školství se stal učitelem v LŠU. Ve škole vyučoval do svých 76 let. Jeho manželka mu byla po celý život obětavou pomocnicí.

Setkáváme se s mnoha nevidomými hudebníky, jen někteří však mají hluboké vztahy a úctu ke všem, kteří se z čistoty svého srdce zasloužili o šťastný život nevidomých podporou jejich úsilí o účast na společensky užitečné práci. Jednou z těchto vzácných osobností byl i Jaroslav Had. Nikdy se nezalekl překážek, když se jednalo o pomoc tam, kde bylo třeba. Jeho aktivní život vyzařoval z přesvědčení o schopnostech nevidomých lidí a jejich vůli po produktivním životě i za cenu mimořádně zvýšeného úsilí. Protože znal život, cenil si každého úspěchu činorodých nevidomých řemeslníků, hudebníků i jiných, působících v ostatních oborech lidské činnosti.

Takové pojetí vlastního života ho později přivedlo do oblasti, o kterou se lidé zajímají jen okrajově. Šlo mu o to, abychom neupadli do sebeuspokojení a neustávali se učit u našich předchůdců, kteří nám proklestili cestu tvrdým bojem o existenci. Obdivuhodné bylo jeho úsilí zachovat pravdu o kultuře, životě a práci nevidomých osob, o kterých už dnes ví pouze ti, kteří s nimi žili a s nimi se setkávali. Přispěl k obohacení našich vědomostí o českých nevidomých hudebnících tím, že zanechal po sobě velké množství dopisů, ve kterých jsou zachyceny jejich osudy.1 V rukopisech sebral životopisná data a zachytil osudy několika desítek českých a moravských nevidomých varhaníků v práci nazvané Nevidomí varhaníci. Knížkou, plnou lásky ke škole, která ho připravila do života, jsou Vzpomínky na hradčanský ústav. Napsal rovněž životopis Emy Rabanové pod názvem Včelka a Kroniku slepeckého hnutí 1915–1948. Všechny jeho práce zůstaly v rukopisech.

Odešel, až když předal všechno, co bylo v jeho silách.

*1) Jsou uloženy v archivu odd. DTI TMB