HAÜY, Valentin

* 13. 11. 1745

† 18. 3. 1822

Většinou jen u příležitosti tzv. Dne nevidomých si uvědomujeme, jaký odkaz zanechal první učitel a vychovatel nevidomých dětí a zakladatel historicky prvního výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé v Paříži. Nemůžeme se tomu ani divit, protože dosud o jeho praktické ani teoretické činnosti u nás komplexně nikdo nepojednal. Českých pramenů je velmi málo a navíc je nutné ověřovat, zda neobsahují nepřiměřené legendy. Rovněž informace v cizích jazycích jsou na jedné straně dost kusé, jinde zase idealizované. Další příčinu, která vedla k neúplnému zpracování pozůstalosti, přinesla doba, ve které žil. Převratné společenské změny, vznikající ve Francii v poslední třetině 18. století, překryly význam jedinečných událostí. Vidíme to i z výnosu pařížského Konventu, který přeměnil vzdělávací zařízení se soudobými požadavky pouze na slepecké dílny. Je třeba splatit dluh tomuto tvůrčímu duchu, který obětoval vše pro realizaci svých ideálů, včetně šťastného stáří.

Zdá se, jakoby nejen člověk hledal své místo ve společnosti, ale také společenské události si vyhledávají člověka, který je schopný obětovat svůj život ve prospěch pokroku. Jeden z aktivních humanistů konce 18. století položil v sázku svou celoživotní existenci ve prospěch nevidomých. Věřil jejich lidskosti, byl přesvědčený, že představy o uznání rovnocenné lidské osobnosti nevidomých lze za jejich spoluúčasti splnit. Netušil, jak těžce bude překonávat nechuť svých žáků a nedůvěru společnosti. Zajisté, i kdyby tomu tak bylo, své práce by nezanechal.

Sociální cítění V. Haüye se utvářelo již v jeho dětství, kdy byl svědkem otcova úsilí o uznání hodnot jeho plátenické práce. Obdivuhodné je úsilí mladíka, kterému se otvírá svět v zajištěné životní existenci tlumočníka francouzského ministerstva zahraničí. Jeho škola krasopisu byla rovněž prosperující. Navíc byl vybaven mimořádným technickým nadáním. A přece uprostřed života změní své vlastní profesní zaměření s úmyslem přispět ke zmírnění bědného života nevidomých lidí. Pro jeho úsilí, dovršené významnými výchovnými úspěchy, zůstalo jeho jméno trvalým pojmem i v současné tyflopedii. V. Haüy je příkladem všestranně vyváženého intelektu, který spolu s mimořádnou pílí mohl zajistit vybudování velkého a dosud nevídaného díla. Založením výchovně vzdělávacího zařízení přispěl zásadně k posunu cílů života nevidomých do oblasti jejich společenské užitečnosti. Připravil tak podmínky jejich společenského uplatnění. Tuto praktickou činnost zobecňoval ve svých spisech.

V. Haüy, zakladatel novodobé péče o uplatnění nevidomých ve společnosti, se narodil v Saint Just en Chaussée Marais jako syn chudého pláteníka, který učinil všechno, aby svým oběma nadaným synům umožnil vyšší vzdělání. Jeho staršího bratra, pozdějšího mineraloga, podporoval na studiích v Paříži místní kněz. Podobně se otevřela cesta i Valentinovi. Po dokončení studií cizích jazyků zřizuje školu krasopisu. Později se stává tlumočníkem na ministerstvu zahraničí. Tvořivý vztah k písmu, znalost cizích jazyků i konstrukčně technické dovednosti mu později pomáhaly při budování výchovného ústavu pro nevidomé děti.

Během studia se denně setkává s problémy pařížské chudiny. Denně měl možnost pozorovat žebráky, kteří trpěli nejrůznějšími neduhy, a také slepce, kteří ho nejvíce poutali. Tito ubožáci byli většinou odkázaní na dobročinnost. Nikdo dosud neusiloval o jejich využití v manufakturách. Jen málokoho napadlo, že by mohli pracovat. Jejich masovým zaměstnáním byla žebrota. Haüy znal azyl Quinze–Vingts (patnáctkrát dvacet). Setkává se s jeho obyvateli, kteří jsou ochotni si přivydělat jakýmkoliv způsobem. Vedení azylu dokonce podporuje každou výdělečnou činnost svých obyvatelů. Protože nevidomí z bohatých rodin jsou zaopatřeni, spojuje se představa slepce s krutou chudobou. Ti šťastnější z chudých měli v azylu alespoň střechu nad hlavou a trochu jídla.

Sociální i materiální problematika nejchudších zaujala V. Haüye již v roce 1770. Seznamuje se s právě založeným zařízením pro neslyšící. Pilně navštěvuje jeho zakladatele abbého de l’Epée, studuje Diderotovo dílo Lettre sur les aveugles a l’usage de ceux qui voient (Dopis o slepých vidomým), zabývající se problematikou nevidomých a vybízející k rehabilitaci jejich lidství.

Haüyův zájem o tuto novou činnost roste. Seznamuje se s úspěchy některých známých nevidomých (Schönberger, Waldkirchová, Blacklock aj.), navazuje osobní styky s tehdy významnými nevidomými (Saunderson, Paradisová aj.), dopisuje si s Rampazetem. Od Saundersona se dovídá o jeho pomůcce pro matematiku. Paradisová ho fascinuje svým hudebním uměním a navíc mu předává své vlastní zkušenosti s psaním a čtením, předvádí svůj způsob notace aj., Rampazet Haüye dokonce navštěvuje a seznamuje ho se svým systémem písma. Životní úspěchy nevidomých jedinců, vydobyté ovšem mimořádným úsilím, ho s konečnou platností utvrzují v reálné možnosti cele se věnovat výchově a vzdělávání nevidomých v kolektivním zařízení, přejít od pokusů s jednotlivci, jak tomu až dosud bylo, k masovému pojetí. A právě tímto rozhodnutím vyjadřuje V. Haüy přesvědčení o vzdělavatelnosti nevidomých všech společenských vrstev a nikoliv jen těch bohatých jedinců.

V r. 1771 je Haüy dokonce svědkem hrubého ponížení v jedné pařížské kavárně, kde pro vyšší zisky majitele vystupuje deset nevidomých obyvatelů ústavu Quinze–Vingts v rolích, které urážejí lidskou důstojnost. Nastává dlouhé období čtrnácti let soustavného studia dostupné literatury, společenských podmínek a tvorby všech nutných učebních i jiných pomůcek, ze kterých se zvláště věnuje přípravě reliéfního písma.

Haüyovo úsilí o otevření výchovného zařízení pro nevidomé se neopíralo o pouhý idealistický filantropismus ani o touhu po vlastní popularitě. Jeho humanismus přerůstá v aktivní filantropii, což dokazuje po celý svůj další život bez nároku na osobní pohodlí nebo dokonce materiální prospěch.

Začátky výuky

S výchovou a vzděláváním začal u nevidomého žebráka Françoise Lesueura z Lyonu, kterého delší dobu pozoroval při činnosti. Haüye zvláště upoutala jeho dovednost rychle rozeznat jednotlivé mince. To bylo určitým důkazem, že u nevidomých zastupuje hmat značnou měrou zrakové vjemy, což bylo právě jednou z Haüyových zásad, ze kterých mínil vycházet. Tuto myšlenku přijal z Diderotova díla. Právě takové zaměření bylo jednou z příčin pozdějších úspěchů nejen ve zvolených výrobních činnostech, ale především v triviálním vzdělávání nevidomých. Začít s prací mohl ovšem na základě vlastních pozorování.

V. Haüy přesvědčil nevidomého žebráka o důležitosti svých záměrů. Nebylo to lehké. Lesueur nebyl navyklý soustavné práci, žebrota byla činností, kterou mistrně ovládal, to nové mu nepřinášelo jasné perspektivy. Nakonec souhlasí. S výukou začali 31. května 1784 v Haüyově bytě. Jsou to především pokusy o čtení, psaní a počty. Jakmile se Lesueur stal členem rodiny, musel přestat žebrat. Vyvstal problém s obživou jeho matky. Traduje se, že Haüy se musel dokonce zavázat přispívat matce svého prvního žáka určitou finanční částkou, která se rovnala dřívějšímu „výdělku“ jejího syna.

Pro čtení a psaní si Haüy již dříve připravil pomůcky, k počtům ho inspirovala Saundersova tabulka. Primitivní zeměpisné mapy poznal u Paradisové. Nejednalo se tedy o improvizaci, nýbrž o dlouhodobě plánované přípravy. Prakticky i teoreticky vyzbrojený mohl nyní očekávat výsledky. Byl si však vědom, že vychovávat a vzdělávat je pouze první fází procesu. Usiloval proto o úplnou koncepci společenského uplatnění nevidomých, kterou nastínil již po dvou letech soustavné práce v díle Essai sur l’éducation des aveugles.

První úspěchy nenechaly na sebe dlouho čekat. Již 17. listopadu 1784 předvádí svého žáka na veřejné zkoušce před Société philantropique. Učitel i žák obstáli na výbornou. Společnost se rozhodla přispět Haüyovi značným finančním obnosem, takže mohl přijmout do své péče dalších 12 nevidomých dětí. Zpočátku tak vznikla škola s denní docházkou, později byl otevřen také domov.

Société philantropique se s problematikou nevidomých nesetkala poprvé. Byly to např. návrhy E. Regniera, který jí již dříve předložil výběr činností vhodných pro nevidomé. Filantropická společnost se i z toho důvodu zajímala o Haüyovu práci. Vůle pomoci se dosvědčuje v dopise, který zaslala dne 16. září 1794. S oceněním jeho zásluh se mu nabízí další finanční pomoc.

Koncem 18. století se konají vážné pokusy léčit šedý zákal čočky. Proklamuje se tedy teze, že slepota je vyléčitelná. Lékařským zákrokům se mohli podrobit pouze bohatší občané. Brzy horečka po operacích přechází v realitu. Haüyovo úsilí to však nenarušilo, i když poněkud dočasně zbrzdilo příliv nových žáků, kteří žili v domnění, že jim lékaři zrak vrátí.

Koncem prosince 1786 představuje Haüy již 24 žáky ve Versailles a poté samotnému králi Ludvíku XVI. I zde se mu dostává uznání a hlavně hmotné podpory. Je jmenován královským tlumočníkem admirality, čestným profesorem akademických písemností a konečně královským tajemníkem.

Činnost prvního ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí

O pětileté činnosti ústavu podává velmi kladnou zprávu Fr. Schulz ve svém spise O Paříži a Pařížanech z r. 1791. Vysoko cení práci, která byla vykonána. S obdivem popisuje způsob vyučování čtení, psaní, počtům i zeměpisu.

Pedagogické i didaktické cíle popisuje V. Haüy ve zmíněném Essai. Uvádí, že cílem je naučit nevidomého žáka číst, psát a počítat, prostřednictvím knih je vzdělávat, učit je tisku knih, cizím jazykům, dějinám, zeměpisu a hudbě. Vzdělané slepce je možné potom zaměstnávat v umění a řemeslech, například jako domácí učitele, učitele hudby, sazeče v tiskárnách1, výrobce provazů, vyplétače židlí, košikáře, výrobce rohoží, sítí aj. V. Haüy se opírá jednak o Regnierovy návrhy, jednak vychází z vlastních zkušeností. Zaměstnat nevidomé užitečnou prací je převratnou myšlenkou, aniž si to my v současné době dost uvědomujeme. Haüy zamýšlí pro ně zajistit přes veškeré překážky šťastný život. Chce je rovněž uchránit před žebrotou, a jak píše, má na mysli především ty od přírody méně nadané. Uvádí, že zamýšlí dát do rukou slepců takové prostředky k existenci, díky jimž se stanou i oni užitečnými pro společnost. Dále se v Esej zabývá podmínkami této užitečnosti a věcně oponuje všem námitkám.

Z hlediska zvláštností gnóze nevidomých se V. Haüy spoléhá na jejich hmat. Pokládá jej za tak citlivý, že je schopný nahradit zrak. Náhradu zraku hmatem pokládá za dostatečnou k plné nebo částečné adaptaci prostředků výchovy a vzdělávání. Později je podle něho hmat jedním z prostředků obživy nevidomého. Historický vývoj ukázal, že Haüyův výchovný cíl byl skutečně odvážný. Vytryskl z ducha, který byl ovládaný maximálním pedagogickým optimizmem.

Ke čtení a psaní používal tzv. hladkou reliéfní latinku. Počtům bylo snadnější vyučovat pamětně, jelikož pomůcky svou složitostí práci spíše zdržovaly. Byly vesměs náročné na manuální činnosti. Hudbě se rovněž vyučovalo pamětně, i když Haüy i v tomto směru vyvíjí iniciativu a pokusil se připravit takovou notaci, kterou by bylo možné číst hmatem. O podobné notaci se později zmiňuje Stárek ve svém hudebním pojednání Zvláštní ohledy při pěstování nevidomců, uveřejněném v časopise Přítel mládeže 1840, str. 76 a další. Na hudební vzdělání kladl Haüy důraz, protože v něm viděl reálnou možnost obživy hudebně nadaných slepců.

Ústav měl zařízený sál pro exkurze. Na jedné straně seděli Haüyovi žáci, proti nim návštěvníci. Obě skupiny byly navíc proti sobě uspořádány stupňovitě. Předvádělo se všechno, čemu se v ústavu vyučovalo. V promyšlené režii se střídalo čtení, psaní, matematika, dějiny, zeměpis, rukodělné práce aj. Na závěr se vždy předváděly hudební dovednosti.2 Ve skutečnosti však plánovaným záměrem byla sbírka mezi návštěvníky. Bez těchto milodarů si nebylo možné představit provoz tak velkého zařízení. Výše zmíněného Schulze zaujala nejvíce vysoká úroveň hudebních umění nevidomých interpretů.

Pouhých pět let činnosti ústavu stačilo, aby se jeho pověst rozšířila i za hranice Francie. Těchto pět let bylo také posledních, ve kterých se V. Haüy mohl věnovat pouze své odborné činnosti. Byla to také jeho nejradostnější léta, jelikož další období přinášela jedině svízele, finanční starosti, úsilí o diferenciaci nevidomých, které vzdělával a těch, kteří byli obyvateli azylu, a nakonec i cesta do Ruska, která přinesla nejvíce zklamání, a nakonec zapomenutí. Toto všechno naštěstí ještě V. Haüy nemohl ani tušit.

V r. 1789 vlivem revolučních událostí nastává obrat v plynulém rozvoji ústavu. Začínají chybět finanční prostředky. Pařížský Konvent řeší tuto situaci spojením ústavu s ústavem pro neslyšící (1790), což s sebou přineslo mnoho rozporů mezi zaměstnanci a neshod mezi žáky.

V r. 1791 byly převzaty oba ústavy do státní správy. V této době má již Haüyův ústav 86 chovanců. Spojení s ústavem pro neslyšící trvalo do r. 1794, kdy byl ústav pro nevidomé znovu osamostatněn. Nevidomí žáci se proto již počtvrté stěhují do jiné budovy.

Bída v ústavu vzrůstala. Haüyovo úsilí se vyčerpává převážně při získávání hmotných prostředků. Jedním z aktivních opatření bylo otevření tiskárny pro širokou veřejnost, ve které se na objednávku zhotovovaly různé pozvánky, programy apod. Ani potom se situace mnoho nezlepšila. Pouze dočasně pomohla dotace Filantropické společnosti. Bouřlivá doba nebyla vhodnou půdou pro rozsáhlejší agitaci mezi majetnými, kteří měli náhle jiné starosti.

V r. 1795 řeší pařížská vláda situaci po svém. Přeměňuje ústav v pracovní dílny s cílem vychovávat pouze nevidomé dělníky. Nakonec i v tomto neblahém opatření můžeme vidět společenský pokrok, protože ještě před několika málo lety nebylo o státem podporované slepecké dílně ani slechu.

V období Francouzské revoluce se několik Haüyových chovanců přidalo na stranu revolucionářů. Pro demonstrace psali dokonce hry a básně, které v průvodech sami provozovali. Revoluční doba však na druhé straně uvolnila kázeň chovanců natolik, že zvláště vynikli jako skladatelé a zpěváci tehdy pobuřujících písní. V r. 1797 byl V. Haüy dokonce zatčen a uvězněn za veřejně zpívané písně s amorálními texty chovance Avisse, které zpívala skupina nevidomých zpěváků vezená na vysoké káře. Vyvrcholením těchto tzv. uvolněných mravů bylo veřejné prozpěvování písně sanscullotů.

Později se Napoleon Bonaparte rozhodl znovu spojit ústav s azylem Quinze-Vingts. Takovým rozhodnutím byl ovšem Haüy oprávněně zklamán. Azylové zařízení mu neumožňovalo realizovat programy, které jsou uvedeny výše. Napoleon se v r. 1802 dokonce rozhodl dát Haüye do výslužby, což učinil s velkými poctami, aby zabránil veřejnému odsouzení. V. Haüye to vnitřně zlomilo a dočasně ochromilo jeho aktivitu. Aby obě skupiny nevidomých byly odlišeny, původních sedm chovanců azylu bylo nazýváno slepci první třídy, Haüyovi vzdělavatelní patřili do skupiny druhé třídy. Tak skončila historie prvního slepeckého zařízení.

V r. 1802 zakládá Haüy nový soukromý ústav zvaný Musée des aveugles, pro jehož provoz nenašel dost finančních prostředků. Přivítal proto pozvání cara Alexandra I. do Petrohradu, aby zde založil ústav pro ruské slepce.

Na cestu se důkladně připravil. Již v r. 1803 vypracoval a carovi zaslal plán otevření a provozu pracovního ústavu. Stanovuje zde tři oblasti výchovy: literní (čtení, psaní, počítání), hudební a pracovní výchovu.

V r. 1806 svůj pařížský ústav rozpouští, veškeré zařízení rozprodává a za získané prostředky se vydává do Petrohradu. Odjíždí se svou manželkou a se svým žákem Fournierem. Bere s sebou přirozeně také základní učební pomůcky.3

Haüyovo působení v zahraničí

Původně pouhá zastávka v Berlíně byla vlastně Haüyovým největším zahraničním úspěchem. Plný ideálů a nové energie se nejvíce těšil do Ruska. Tam předpokládal plné uspokojení s využitím svých dlouholetých zkušeností.

V Berlíně se stal hostem slavného očního lékaře Grapengiessera, kterému již 10. července 1806 předvedl Fournierovy dovednosti a tentýž den i v Akademii věd. Byla mu povolena audience u pruského krále. Ten po shlédnutí Fournierových dovedností rozhodl otevřít ústav pro nevidomé v době co nejkratší. Šťastná volba ke zřízení a vedení ústavu padla na později jednoho z nejznámějších německých tyflopedů Augusta Zeuna. Všechno šlo mimořádně rychle. Berlínský ústav byl otevřen již 13. 10. 1806. Haüy byl vyzván, aby se na zpáteční cestě z Petrohradu znovu stavil v Berlíně a zhodnotil Zeunovu práci. K tomu však pro dramatický závěr Haüyova působení v Rusku nedošlo.

Zakladatel berlínského ústavu A. Zeune byl Haüyem obšírně informován osobně a také v průběhu cesty do Petrohradu několika dopisy. Jsou známé dva s jednou metodickou přílohou. Je v nich obsažen podrobný rozbor podmínek, za kterých lze nevidomé úspěšně vzdělávat. Výchovu a vzdělání člení Haüy do čtyř okruhů: ruční práce, literní vzdělání, tisk knih a hudba. Upoutává zdůrazněný vztah nevidomých k manuálním činnostem. V dopisech stanovuje základní podmínky úspěšnosti asi takto: 1) vrátit nevidomým víru v život a získat důvěru společnosti jejich užitečnou prací; 2) do rukou nevidomých vložit takové zaměstnání, ze kterého by měli užitek, zbavit je žebroty; 3) nevidomým z lepších kruhů zajistit radost z literatury a umění; 4) poskytnout těmto nešťastníkům útěchu, protože byli zbaveni pocitu životního štěstí, který by jim umožnil žít snesitelněji.

Pozorujeme, jak citlivě je zhodnoceno společenské postavení tehdejších nevidomých a jaké nové prostředky volí Haüy k realizaci svých úkolů. Samostatná práce byla jen snem většiny nevidomých, který se mohl plně realizovat až v současné době. Haüyovy snahy byly splněny až po dvou stech letech. K tomu čtvrtému bodu je třeba poznamenat, že Haüy nedospěl přece jenom tak daleko, aby poznal, že i slepý člověk může být šťastný, že slepota sama nesmí zdeptat člověka, ale je jistě obrovskou životní překážkou. Povinností pedagogů je naučit nevidomého, jak ji překonávat.

Haüy považuje věc založení berlínského ústavu za hotovou věc v rukou vzdělaného člověka a ještě před jeho otevřením cestuje do Petrohradu. Cestu přerušuje v Königsbergu, kde objevil dalšího schopného nevidomého Johanna Knie a doporučil jeho přijetí v Berlíně. Knie je později zakladatelem Ústavu pro nevidomé ve Wroclawi. Haüy byl rovněž iniciátorem založení ústavu v Königsbergu, protože silně zapůsobil na L. Baczka, který se stal dalším iniciátorem založení ústavu a po jeho otevření byl jmenován ředitelem.

Haüy nastupuje dalekou cestu do Petrohradu, který je vlastně jeho cílem. Zde ho však očekávalo nanejvýš nemilé překvapení, když pro ústav nemohl získat žádné slepce. Po urgenci u cara vydaly místní úřady prohlášení, že v Petrohradě žádní slepí žebráci nejsou. Dokument o tom byl nalezen ve státním archivu v Moskvě. Haüy si začal sám své budoucí žáky vyhledávat. Tím se odsunulo otevření ústavu až do r. 1807 (některé prameny uvádějí dokonce rok 1809). Ústav nesl honosný název: Imperátorský ústav pro pracující slepce. U příležitosti jeho otevření propůjčil car V. Haüyovi řád sv. Vladimira.

Práce se Haüyovi nedařila. Snad na tom nese vinu i slabší znalost ruštiny. A tak, když v ústavu zbyli pouze tři chovanci, rozhodl se po pádu Napoleona vrátit do Paříže (1817), kde již v r. 1816 se znovu po mnohých tahanicích osamostatnil výchovný a vzdělávací ústav s názvem: Národní ústav pro mladé slepce.4

Po návratu do Paříže se Haüy dožil pravděpodobně největšího životního zklamání, když zjistil, že ho tu vlastně už nikdo nezná. Navíc začal ztrácet zrak a v krátké době oslepl úplně. Život dožil u svého bratra. Zemřel zcela zapomenut. Snad právě zásluhou Fourniera zpívalo na pohřbu několik bývalých chovanců jeho ústavu Requiem, které k tomuto účelu napsal jeden z nich.

Haüyovo reliéfní písmo

Haüyovým původním zájmem byl krasopis, pro jehož výuku založil prosperující školu. Měl tedy k písmu jako symbolickým znakům odborný vztah. Byl také technicky mimořádně nadaný, vždyť dokonce napsal spis o vylepšení světelného telegrafu. Významná byla i jeho píle, houževnatost a cílevědomost, měl rovněž mimořádný organizační talent. Tyto vlastnosti se mu osvědčily především v druhé polovině života, kdy se věnoval kolektivní výchově a vzdělávání nevidomých dětí a mládeže. Umožnily mu realizovat dílo, které se vyznačuje kvalitativním posunem výchovných cílů celých skupin slepců. Jeho úsilí metodicky směřovalo k rehabilitaci osobnosti nevidomých a jejich adaptaci na vybrané pracovní činnosti, které přispívaly k vlastní obživě postiženého, což bylo až dosud nevídaným jevem. Za jeden z nezbytných prostředků považuje dovednost číst a psát.

Již dříve existovaly pokusy vytvořit takové písmo, které by nevidomí mohli číst a případně jím i psát. Vždy se jednalo pouze o vzdělávání jedince. Můžeme proto tyto pokusy hodnotit spíše jako iluzi o možnostech čtení a psaní nevidomých. Vzdělaní nevidomí jedinci se dopracovali k vlastnímu způsobu, jak zaznamenat myšlenku, který však potom po nich nikdo nepřebíral. Výměna zkušeností byla omezená dlouhým časovým odstupem, zeměpisnou vzdáleností a v neposlední řadě i společenskými podmínkami.5 Počátkům čtení vyučoval Haüy na dřevěných typech vlastní psací latinkou. Na destičce bylo každé písmeno ostře vypouklé. Prvním úkolem bylo rozeznat jednotlivá písmena. Po zvládnutí celé abecedy měl žák úkol řadit jednotlivé destičky s reliéfními písmeny do slov a nakonec skládat věty. K tomu účelu sloužila podložka s lištami, které vymezovaly řádky. Tímto způsobem bylo možné vysázet celé strany a hned je pod lisem vytisknout na papír. Haüy vyzkoušel rovněž psát rydlem.

K nácviku sloužila zrcadlově obrácená písmena vyhloubená do dřevěných destiček. Nevidomý žák se učil psát tím způsobem, že nejdříve pohyboval rydlem ve vyhloubeném písmenu, později samostatně psal. Psalo se ovšem zrcadlově obráceně z rubové strany. Hmatem byl takový text nesnadno čitelný.

Dalším způsobem bylo psaní s použitím tuhého inkoustu, který po zaschnutí zanechal reliéfní stopu. Takové psaní bylo sice jednoduché, avšak písmo ještě nesnadněji čitelné a drahé. V. Haüy proto nejčastěji používal psaní vyrážením jednotlivých vyřezaných písmen do papíru reliéfními typy buď jednotlivě za sebou, nebo obtisky po vysázení celé strany. Tímto způsobem se mohly tisknout i celé učebnice. Aby byly knihy trvanlivější, slepoval dva listy rubovými stranami k sobě. S touto technikou se setkáváme později i u jiných výrobců slepeckých knih.

Jak jsme se již výše zmínili, přicházíme k vysvětlení, jakým způsobem mohli nevidomí sázet knihy běžným písmem. Právě tuto možnost Haüy využívá, když jeho ústav nejvíce trpěl nedostatkem finančních prostředků. Zavádí tiskárnu pro veřejnost, ve které si bylo možné objednat tisk pozvánek, programů, blahopřání aj. Místo lisování do reliéfu byla strana vytištěna barvou.

Výhodou Haüyova způsobu byla možnost tisknout současně reliéfní knihy s černým zbarvením písmen. Takovým způsobem byla vytištěna i jeho práce: Essai sur l’éducation des aveugles v r. 1786.

Podobnou techniku používal v matematice. Reliéfní číslice na destičkách sloužily zpočátku elementárnímu seznamování s jejich psaním. Později je bylo možné seřazovat do dvou i víceciferných čísel. K zapisování početních úkonů sloužila dřevěná podložka s vodorovnými a svislými lištami. Příklady žáci zapisovali vkládáním potřebných destiček. Zapsaný příklad bylo možné tlakem otisknout na papír, pokud ho bylo dostatek, jak uvádí již zmíněný Schulz ve své zprávě z r. 1791. Počtům se však ponejvíce vyučovalo pamětně. Haüyův první žák Fr. Lesueur nabyl v matematice takové dovednosti, že se později stal hospodářem ústavu.

K některým dalším učebním pomůckám

Haüy nechal vyrobit nástěnné reliéfní zeměpisné mapy na dřevěných podložkách. Města byla značena puntíky a kroužky různých velikostí, státní hranice řadou zatlučených hřebíčků, řeky byly znázorněny drátem. Taková mapa byla vlastně dobrá matrice, ze které se tlakem lisovaly otisky do papíru. Na metodu otisků se později zapomnělo a trvalo dalších několik desetiletí, než byly reliéfní zeměpisné mapy z papíru vyráběny v širším měřítku (viz Martin Kunz).

Haüy zdůrazňoval i vyučování hudbě. Dal zhotovit notopisné typy, které se měly skládat podobně jako písmena nebo číslice. Počítal rovněž s možností reliéfních obtisků na papír. Tento způsob se však neosvědčil a hudbě se vyučovalo pamětně.

Haüy učinil rovněž pokus o zkratkopisný text. Vedla ho k tomu především neuspokojivá hospodářská situace ústavu, papír byl nesmírně drahý. Cílem jeho zkratkopisného zápisu bylo uspořit papír, kterého se při vyučování spotřebovalo velké množství. Jeho zkratkopisný systém je velice těžko hmatem čitelný a navíc se jím neušetřilo tolik místa, jak předpokládal. Princip spočívá v připisování teček a pomlček nad nebo pod písmena.

Haüyovo písmo později někteří učitelé či sami nevidomí vylepšovali. Na jeho vylepšení se podílel i Fr. Lesueur (1809), který je upravil do jednodušších tvarů. V prvním období z něho vycházel i J. W. Klein.

Závěr

V osobě Valentina Haüye se soustředil intelekt s vysokým vzděláním, technické představy i schopnosti zajistit výrobu navržených pomůcek, smysl pro vytváření životních perspektiv nevidomých, pro které zajišťoval vhodná povolání, aby zabraňoval žebrotě. Byl osobností, která celou problematiku zvládla prakticky i teoreticky tak říkajíc „na zelené louce“. Měl skvělou manželku, která s ním sdílela všechny životní osudy a nikdy ho nepřestala podporovat.

Výsledky pilné práce tohoto krajně skromného člověka se odrazily ve změně postojů k nevidomým. Postupně se mění názory na vzdělavatelnost nevidomých, a nejen těch bohatých. Od dřívějších individuálních pokusů s mimořádně nadanými nevidomými se liší založením prvního kolektivního výchovného a vzdělávacího zařízení. Začíná se počítat s jejich postupným zapojováním do společnosti v oblasti výroby i intelektuální sféry. Tento kvalitativní obrat lze kvalifikovat jako začátek období snah o společenskou rehabilitaci osobnosti nevidomých, tj. progresivních snah o nalézání prostředků pro jejich vzdělávání. Končí období regrese, kdy byli nevidomí pouze trpěni a ti šťastnější umísťováni v azylech. Haüy zosobňuje novou éru, která přinesla nevidomým možnost zařadit se do společnosti tvůrčí prací.

Valentin Haüy nebyl pouze praktik. Sám se seznámil s tehdy dostupnou literaturou o nevidomých. Své poznatky popsal a zobecnil v několika vlastních dílech: Sur les modens d’instruire les aveugles (1784); zabývá se prostředky, které hodlá využít při výchově a vzdělávání nevidomých. Tato práce je analýzou jeho vlastních dosavadních poznatků, které získal od známých vzdělaných nevidomých osobností. Essai sur l’éducation des aveugles (1786); vytyčuje hlavní pedagogické a didaktické úkoly a cíle. Uvádí, že cílem je naučit nevidomé číst, psát a počítat, a to prostřednictvím knih psaných reliéfním písmem, učit je cizím jazykům, dějepisu, zeměpisu a hudbě. Zvláště upoutá myšlenka, že zaměstnáním nevidomých užitečnou prací se jim zajišťuje šťastný život. Je přesvědčený, že právě hmat jim nejvíce zprostředkuje vzdělání. Précis historique de la naissance, des progres et de l’état actuel de l’Institutiondes enfants aveugles (1788); zabývá se některými praktickými předpoklady a vlastnostmi hmatu nevidomých. Je to možnost využívat hmat ke čtení a zaměstnání. Rozebírá vhodnost reliéfního písma. Pro otevření Imperátorského pracovního ústavu pro nevidomé v Petrohradě vypracoval podrobný plán (1803); vytyčuje tři oblasti: pracovní výchovu, všeobecné vzdělání a hudbu.

K zásadním dílům se rovněž řadí oba dochované dopisy A. Zeunovi z roku 1806. V dopise ze dne 26. června tr. nabádá Zeuna, aby své slepce miloval jako své děti. „Buďte jejich otcem a mne pokládejte za jejich milujícího dědečka“ píše. Vrátit nevidomým víru v život, získat důvěru lidí, nevidomým dát takové zaměstnání, které zvládnou. Nabádá Zeuna, aby učil nevidomé aktivitě a touze po vzdělání. Dopis má obsáhlou odbornou přílohu. Ve druhém dopise, který je datovaný dne 22. 8. 1806, nazývá Zeuna svým synem. Zasílá mu rady rázu organizačního, společenského, ohledně sbírek, rady pro hospodaření aj. Doporučuje, aby své nevidomé vyučoval současně s vidomými žáky.

Za pobytu v Petrohradě vydal práci svého zájmu o světelný telegraf: Memoire historique ambrégé sur les telegraphes (1810). Výtěžek věnoval na výchovu místních nevidomých.

Písemné práce V. Haüye nebyly nikdy jako celek vydány tiskem. Právě naopak, mnohé části se dokonce ztratily. Jsou méně zatížené legendami o mimořádných schopnostech nevidomých, než některé práce pozdějších významných tyflopedů.

*1) Tiskárny používaly kovové štočky, na kterých bylo reliéfní písmeno, které se potíralo černou barvou a otisklo na papír

*2) Později se podobně organizovaly veřejné roční zkoušky na všech ústavech. Byly ukázkou dovedností žáků i starších chovanců, které měly bohaté návštěvníky motivovat k bohatým darům

*3) Jedná se o tutéž osobu, se kterou o mnoho let později L. Braille spolupracoval na vývoji psací pomůcky pro své bodové písmo

*4) Nelze proto z uvedeného hlediska tento Národní ústav pro mladé slepce považovat za přímého nástupce prvního Haüyova ústavu, jak se většinou uvádí. Viz vysvětlení shora

*5) Viz J. Smýkal (1994)

Haüyův Esej i jiné písemné materiály se nacházejí v archivních fondech slepeckých muzeí v Paříži, Petrohradě a Miláně

---