JEROŠENKO, Vasilij Jakovlevič

* 31. 12. 1889

† 23. 12. 1952

Je jednou z nejzajímavějších postav ruských literátů. Spisovatel, básník, tyflopedagog, propagátor esperanta, cestovatel, znalec orientálních jazyků.

Narodil se v Obuchovce (Bělgorodská oblast) jako syn chudého rolníka. Ve 4 letech oslepl, když byl popem pokropen znečištěnou svěcenou vodou a léčen modlitbami. Byl přijat do Moskevského ústavu pro nevidomé. Po jeho opuštění hrál na housle v Moskevském orchestru nevidomých hudebníků.

V této době se začal věnovat esperantu. Když mu bylo 20 let, odjíždí za ušetřené peníze do Londýna, kde se za vydatné pomoci esperantistů stává žákem slepeckého ústavu s cílem zdokonalit se v hudbě. Zdokonaluje se i v esperantu, které potom v jeho životě sehrálo mimořádně důležitou úlohu.

Neskrýval své kladné vztahy k ruské revoluci v r. 1905, a proto v ústavu nebyl vítaným hostem. Vrací se do Moskvy a věnuje se studiu japonského jazyka. V r. 1914 odjíždí do Japonska. Tam se stýká dokonce s Rabíndranáthem Thákurem. V Japonsku začíná uveřejňovat své první povídky a pohádky (snad v esperantu). Dálný východ mu učaroval. Seznámil se s thajským jazykem a odjel do tehdejšího Siamu (Thajska). Zajímá se o lidové pohádky. Po půl roce odjíždí do Barmy, kde mu bylo nabídnuto místo ředitele nově založeného ústavu pro nevidomé. Nabídku ochotně přijal.

Když se dozvěděl o revoluci v r. 1917, odjel domů. Cestou uvízl v Kalkatě. Po několika měsících je vrácen do Barmy, kde je už místo ředitele obsazeno a tak se politicky nespolehlivý Jerošenko stává učitelem, ne však nadlouho. Musí Barmu opustit. Vrací se do Japonska, kde nachází možnost pracovat jako novinář, beletrista a agitátor. Pobyt v Japonsku je asi jeho literárně nejplodnějším obdobím.

I z této země je vypovězen a odchází do Číny, kde občas píše a dokonce přednáší esperanto na Pekingské univerzitě. Opět ho to táhne domů. Cestu však mění na pobyt v Evropě. Láká ho Finsko, kde se v r. 1922 koná světový kongres esperantistů. Odtud cestuje do Německa a do Rakouska. Všechno s využitím esperantských přátel.

Domů do Moskvy se dostává z Vídně, kde se zúčastnil esperantského kongresu. V Moskvě pracuje jako překladatel a učitel nevidomých dětí.

Nedovedl žít na jednom místě. Cestuje na Čukotku, kde získává mnoho námětů pro svou literární činnost. A opět přijímá místo ředitele ústavu pro nevidomé, tentokrát v Turkmenské republice. Ani zde nepobyl dlouho a pokouší se o odchod do Afghánistánu. Vrací se do Moskvy, kde se stal soukromým učitelem cizích jazyků. Nakonec odchází do své rodné vsi, kde umírá zapomenut.

Psal esperantem, japonsky, čínsky a snad ještě v jiných jazycích. Nemáme však o jeho díle ucelenou představu. O jeho obrovský archiv neměl nikdo zájem. Jerošenkovi známí jej proto spálili. To je zaznamenáno na jedné straně časopisu Naša žizň (1988/6). Na str. 30 se uvádí, že se v Jerošenkově rodné vsi vybuduje muzeum, ve kterém se budou uchovávat osobní věci spisovatelovy, předměty spjaté s jeho životem, a dále Jerošenkovy publikace, studie věnované jeho životu a tvorbě.