VEJMĚLEK, Rudolf

* 12. 11. 1886

† 17. 4. 1952

V řadě ředitelů Ústavu pro nevidomé v Brně byl pátým. Jako učitel byl výborný elementarista, člen odborné zkušební komise pro získávání způsobilosti vyučovat na školách pro tzv. úchylnou mládež.

Narodil se v Brně. Po ukončení docházky do obecné a měšťanské školy začal studovat (1901) na učitelském ústavu v Brně. Studium zakončil zkouškou učitelské způsobilosti vyučovat ve školách německých (1905), r. 1909 získává i aprobaci vyučovat ve školách českých.

Do Brněnského ústavu pro nevidomé byl jako prozatímní výpomocný učitel přijat v r. 1905 bez předběžné praxe na běžných školách. Jelikož jeho plat byl příliš malý, vyučoval současně němčině v chlapecké škole Brněnské matice školské. V r. 1911 vykonal odbornou zkoušku opravňující vyučovat v ústavech pro nevidomé a v r. 1912 mu byla v ústavu přiznána definitiva. V r. 1920 získává učitelskou hodnost odborný učitel.

Jako učitel se prakticky po celou dobu věnoval vyučování v elementárních ročnících. Na tomto úseku dosahoval výborných výsledků. Jeho úspěchy pramenily z toho, že se dovedl přiblížit problematice poznávacích zvláštností malých nevidomých dětí, které vycítily, že je má rád. Při vyučování se vyznačoval trpělivostí.

Od září r. 1933 nejdříve zastupuje za nemocného ředitele A. Špičku, o rok později je jmenován do funkce ředitele. I potom se ještě krátce věnuje práci v 1. ročníku, což bylo jistě náročné. Proto se nelze divit, že už se najednou žákům nejeví jako laskavý a trpělivý, pro velké starosti ztrácí přehled o jednotlivých chovancích a nakonec nezná ani jejich jména. K této změně v jeho chování přispěla pravděpodobně i ta skutečnost, že mu jinými opěvované poměry v tzv. první republice přinášely nesmírné problémy vyplývající z vynucené symbiózy v jedné budově s Vysokou školou zemědělskou. Věci dospěly tak daleko, že v třicátých letech se musela škola vystěhovat z vlastní budovy do nevhodných místností v Útulně pro starší německé nevidomé ženy. Také neustálá hrozba vystěhování ústavu mimo Brno narušovala organizační, pedagogickou i teoretickou činnost ředitele.

R. Vejmělek byl nucený řešit zcela jiné problémy, které neměly se speciální pedagogikou nic společného. Na dovršení všeho ho čekal smutný úkol, vystěhovat celou budovu ústavu do provizorních prostor.

V r. 1934 jsou v rámci experimentu přijaty první čtyři děti cikánského původu. Při jejich výchově vznikaly nemalé potíže. Kočující rodina se se svými koňskými potahy několikrát utábořila na zahradě ústavu k delší návštěvě. Tři z těchto dětí později zahynuly v nacistickém koncentračním táboře pravděpodobně v Hodoníně u Kunštátu. Rodiče vězení rovněž nepřežili.

V třicátých a čtyřicátých letech je v ústavu Františkem Urbanem vyráběno množství učebních pomůcek. Mnohé z nich sloužily donedávna. Jen nedbalostí a nezodpovědností učitelů se mnohé nedochovaly.

V r. 1938 je R. Vejmělek jmenován členem zkušební komise pro učitelství v ústavech pro úchylnou mládež.

řediteli Vejmělkovi doba nepřála. Nebyla nic platná shovívavost, nepomohl ani zavedený jeden německý den v týdnu, kdy se v ústavu muselo mluvit pouze německy. Po zabrání českého pohraničí německými fašisty odcházejí chovanci německé národnosti do německého ústavu v Ústí nad Labem. Je již pouze dílem času, kdy budou zmařeny plány dřívějšího ředitele Fr. Pavlíka na vybudování velkolepého ústavu pro nevidomé v Brně.

Vejmělkova činnost byla ihned od počátku narušovaná expanzivním německým fašismem a jeho ideologickým vlivem na některé pracovníky i chovance německé národnosti. Na podzim r. 1940 musela být budova ústavu uvolněna pro Polizeiregiment für Mähren. Usilovně se hledalo řešení. Jako jediné bylo možné přijmout umístění v budově Zaopatřovacího ústavu pro nevidomé v Chrlicích, protože nabídnutá budova synagogy, která se uvolnila po internovaných Židech, byla nevhodná z mnoha důvodů.

Tři třídy byly umístěny v opatrovně spolku Péče o slepé na Moravě, dvě v chrlické škole, dílny v budově zaopatřovacího ústavu. Postupně byl počet tříd snížen. Tato situace se R. Vejmělkovi jevila jako nezvládnutelná také proto, že jeho kancelář byla umístěna v klášteře na Starém Brně daleko od učitelů i žáků (viz N. Doležel). Navíc se vrchním ředitelem stal páter N. Doležel, který měl v úmyslu převést ústav pod vedení katolického spolku. Dříve prosperující dílny jsou mimo Vejmělkovu pravomoc, hudební oddělení je vlastně „samoživitelem“. Postupně byl zpřetrhán styk mezi ředitelem a učiteli, ředitelem a žáky.

V dubnu r. 1942 je R. Vejmělek dokonce předčasně penzionován. Členem zkušební komise však pro svou odbornost zůstává. V květnu r. 1945 (viz Pozdník) ho státní orgány povolávají do služby ve funkci ředitele školy. Dílny si ponechal páter Doležel. Vejmělek neměl již ani tolik síly ani moci, aby usiloval o navrácení původní budovy ústavu, kterou Rudá armáda prohlásila za válečnou reparaci. Koncem roku 1947 onemocněl a odchází na zdravotní dovolenou, ze které se již nevrátil.

Rudolf Vejmělek jako mladý učitel zanechal u svých žáků trvalou kladnou odezvu. Ve funkci ředitele se setkával s velkými překážkami, na jejichž zvládnutí nestačil.

V oblasti odborně teoretické je jeho odkaz skromný. Ve funkci místopředsedy spolku učitelů slepeckých ústavů se zasadil o přeložení a vydání dvou knih Villeyova díla. Bez jeho iniciativy by pravděpodobně u nás zůstalo neznámé. Z časopiseckých příspěvků se podařilo najít pouze jeden článek. V rukopise se zachoval článek Cvičení smyslů na nižším stupni. Zúčastnil se třetího tzv. Čádova sjezdu pro výzkum dítěte.

Ačkoliv měl jistě mnoho problémů, o kterých by mohl psát, většinou si je nechával pro sebe. Tradice již byla taková, že ředitel zůstával osamocený a nebylo vhodné se s jinými učiteli radit. Nepovažoval to ani za vhodné o vážných problémech, které prožíval např. s budovou školy, se rozepisovat. Tak byl zjištěn pouze jeden jeho příspěvek v časopise Svět nevidomých z r. 1947 pod názvem Účel ústavu slepců.